Napsal v roce 2011 a fotografie zapůjčil Miroslav Rozkošný, kronikář obce Pravčice
Jména obětí 2. světové války na pomníku u našeho pravčického kostela už řadě lidí v obci moc neříkají, ale ještě před pár roky tomu bylo jinak. Na sklonku svého života mi vyprávěla paní Dobroslava Lohynská (1921 - 2007) o svém strýci Karlu Smělíkovi, popraveném v koncentračním táboru Mauthausen. Pravčický rodák a vlakvedoucí na přerovském nádraží i za války jezdil do Pravčic. Na Pusté k příbuzným však vždy chodil jen po chodníku za zahradami kolem Rusavy. "V náručí choval malou Dobrušku, která vedle jeho veliké postavy a v jeho rukách vypadala ještě menší," vzpomněla paní Lohynská, která bydlela v Nové ulici.
Vzpomínala také na rodinu svého dalšího strýce Josefa Smělíka z Napajedel (na fotografii níže). Pravčický rodák, původně odsouzený k trestu smrti, věznění v koncentračním táboře přežil, ale ne nadlouho. S podlomeným zdravím už v roce 1947 zemřel. Také jeho jméno je na pamětní desce u kostela.
Ještě hůře skončil život jeho dvou synů a mladé snachy Ludmily Smělíkové (na fotografii níže), která byla za odbojovou činnost vězněna v neblaze proslulé pankrácké věznici. Příbuzní z Pravčic se tenkrát rozhodli podplatit některou z dozorkyň textilem nebo jiným za války nedostatkovým zbožím a Lidušku ve vězení navštívit, což se také povedlo. Z této návštěvy paní Lohynské do smrti v hlavě zůstala vzpomínka na Lidušku, jak si při rozhovoru s příbuznými rukou hladila vzadu krk. Zřejmě ani při rozhovoru se svými blízkými, který by ji měl alespoň trochu udělat radost, se nemohla zbavit myšlenky na způsob popravy, který ji čekal. Vykonána byla v tzv. pankrácké sekyrárně. Ještě před smrtí však stačila statečná mladá žena poslat svým příbuzným moták, ve kterém napsala: "Jsem smířena, ač nerada, musím zemřít, mladá 23 let. Ale nejsem sama. Kolik mladých životů je již pryč... Jenom nikdy nezapomeňte, že jsme Češi a těmi zůstaneme až do poslední chvíle. Věřte, že je hrozné, co člověk prožije, co by ani zvíře nevydrželo."
Podobně skončil život i sedmnáctileté Evy Lančíkové, která byla zastřelena v Kounicových kolejích v Brně i s matkou, pět týdnů před svými osmnáctými narozeninami. Podle jednoho z pamětníků, který to v dopise sdělil otci Evy Lančíkové, v novinách muselo být napsáno, že měla osmnáct let, aby poprava mohla být vykonána. V Přerově způsobila tato zprava velké rozčílení a zřejmě také v Hulíně a Pravčicích, kde její otec měl příbuzné a známé.
O náladě mezi lidmi v naší obci v době 2. světové války napsal ve svých pamětech Alois Tetera (1908- 1988): "Žili jsme v samém strachu a bázni..." Otec popravené Evy Lančíkové, přerovský starosta František Lančík, se narodil v Hulíně, kde příbuzní stále vzpomínají na tuto přerovskou osobnost jako na strýce starostu, jeho otec však pocházel z Pravčic. Po Lančíkově rodině, ze které tři ze čtyř členů za války zahynuli, dcera s manželkou byly popraveny a syn jako pilot zahynul v Biskajském zálivu, byla v devadesátých letech pojmenována jedna z přerovských ulic jako ulice Lančíkových.
Vzpomeňme Karla Smělíka, kvůli kterému jsem začal tento článek psát. V regionální přerovské literatuře je o odbojové činnosti tohoto sociálního demokrata dost zmínek a dodnes na tohoto pravčického rodáka vzpomínají přerovští pamětníci jako na předsedu divadelního souboru Svornost, který měl sídlo v Dělnickém domě.
Karel Smělík
(na fotografii níže) se narodil 13. března 1891 v Pravčicích č. 92 jako jedno z osmi dětí domkaře Františka Smělíka a jeho manželky Anny, rozené Olšinové, rovněž z Pravčic. Do odbojové činnosti se zapojil ve skupině, kterou založil František Lančík brzy po obsazení českých zemí německým vojskem. Dnes už nám těžko někdo objasní, zda v jejich společné odbojové činnosti hrála větší roli
příslušnost k sociálně demokratické straně nebo Lančíkovy a Smělíkovy vzájemné vztahy, které měly kořeny už v Pravčicích, kde oba měli příbuzné. Poslední předválečný starosta Přerova František Lančík statečně odmítl podat ruku nastupujícímu německému veliteli města
a zakrátko nato začal organizovat protinacistický odboj. Jeho činnost byla brzy odhalena a Lančík se po varování svého německého známého ukrýval na Valašsku a potom po poradě s manželkou uprchl do Anglie. Při útěku mu Karel Smělík pomáhal a Lančík po něm také poslal rodině do Přerova své poslední vzkazy.
Vedení odbojové skupiny sociálních demokratů, která patřila k nejaktivnějším v rámci levicově demokratického Petičního výboru Věrni zůstaneme, pak převzal Karel Smělík a učitelka Růžena Stoklásková. Vlakvedoucí, někde uváděn jako vlakmistr, Karel Smělík spolu s dalšími zaměstnanci přerovského nádraží a pracovníky železniční pošty převážel letáky z Prahy do Přerova, kde odbojáři prováděli jejich množení a rozvoz do Lipníka, Kojetína a Holešova. Smělík přitom spolupracoval s Lančíkovou manželkou Hermínou, které předával zprávy vysílané do zahraničí.
Odbojová činnost Karla Smělíka netrvala dlouho. V říjnu 1941 se pomocí zrady gestapu podařilo proniknout do sítě odbojářů a členové odbojové skupiny z přerovského nádraží byli gestapem postupně zatýkáni. Karel Smělík byl zatčen 16. prosince 1941 a 20. ledna 1942 odsouzen stanným soudem v Brně k trestu smrti. Poprava odsouzených v prosinci a v lednu 1942 se však nekonala ihned. Na základě zvláštního příkazu byli odbojáři i s parašutisty, které pomáhala ukrývat skupina Karla Smělíka, posláni do koncentračního tábora Mauthausen. Schválení provedení jejich popravy si vyhradil sám zastupující říšský protektor R. Heydrich. Na základě jeho rozkazu bylo dvaasedmdesát moravských vlastenců zastřeleno v neblaze proslulém mauthausenském lomu právě před sedmdesáti roky 7. května 1942. Mezi nimi i Karel Smělík.
Jak probíhaly poslední chvíle života tohoto pravčického rodáka a dalších moravských vlastenců, vyprávěl jeden z vězňů, který kruté podmínky v koncentračním táboře Mauthausen přežil: "V den popravy ráno všechny vytáhli ze samotek a odvedli je v kamenolomu po známých stoosmdesáti schodech smrti a postavili je zády ke skále, kde byli vězni běžně decimováni. Připravena byla četa SS se samopaly a s těžkým kulometem. Jeden z odsouzených musel německy přečíst rozkaz k popravě a potom ho přeložit. Když se tak stalo, řekl: "Kamarádi, všichni tady spolu zemřeme." Odsouzení se začali spolu objímat, esesáci je postupně postavili do dvou řad - podobně jako tomu bylo v Lidicích - a začali střílet. Těsně před smrtí ti lidé volali: „Ať žije svoboda a ať žije Československo!“
Tragický závěr svého článku odlehčím příslovím o božích mlýnech, které jak známo, melou pomalu, ale jistě. V případě našeho rodáka Karla Smělíka a jeho přátel, si však v případě toho, na jehož rozkaz byli popraveni, pospíšily. Reinhard Heydrich přežil popravené odbojáře u zdi mauthausenského lomu dne 7. května 1942 jen o pouhých dvacet dnů.
