Rod Uličných

Podle zatím dostupných informací jde o nejstarší rod v Pravčicích. V knize F. Štourače „Pravčice proti toku času“ se objevují mezi významnými rodáky bratři Oldřich a Miloslav Uliční. Oba sourozenci jsou také uvedeni v různých českých publikacích typu „Kdo je kdo“, v oborových slovnících a v encyklopediích jako osobnosti známé široké odborné veřejnosti, a to i v zahraničí. Také v rodišti, kde žijí jejich příbuzní, spolužáci a přátelé, má o nich povědomost řada občanů.

Doc. PhDr. Miloslav Uličný (nar. 18. července 1942) si již v polovině devadesátých let nechal v Moravském zemském archivu v Brně zpracovat výtah z matrik, a zjistil, že jeho rodokmen v Pravčicích sahá až do roku 1649. Později se díky mému zprostředkování pomoci olomoucké archivářky paní Heleny Řihákové dozvěděl i přesné datum, kdy Jakub Uličzni „ze Slyzka“ převzal pravčický grunt s domem č. pop. 11 - stalo se to 19. dubna 1649. Předchozím majitelem gruntu byl Jíra Lazebník. Jakub brzy zemřel a grunt, který získal v rámci dosídlení Kroměřížska, zpustošeného třicetiletou válkou, přešel na jeho bratra Jiřího, který se narodil asi kolem roku 1630 někde ve Slezsku.

Jiří měl ze dvou sňatků 7 dětí a je vlastním zakladatelem rodu Uličných v Pravčicích. O jeho první ženě se zachovalo pouze tolik, že se jmenovala Anna a zemřela 20. prosince 1665 ve věku 32 let. V roce 1667 se vdovec Jiří Uličný oženil s Marinou Prčkovou z Hulína. Dědicem gruntu se stal Ondřej ze druhého manželství, narozený 22. října 1669. Další pokračovatelé rodu se jmenovali Pavel (1709), Martin (1740), Václav (1784), Jan (1811), Florian (1839), František (1871) a Oldřich (1910). Bratři Oldřich, Miloslav a nejmladší Bohumír jsou tedy desátou generací Uličných narozených v domě č. 11.

Stejně jako Jiří, první předek Uličných v Pravčicích, ani další Uliční z gruntu číslo 11 si nechodili pro nevěsty daleko. Pokud se v matrikách tyto údaje dochovaly, pocházely z Pravčic - Marina Peczouchová, Josefa Teterová a Anna Darebníková, z Hulína již vzpomínaná Marina Prčková a Petronila Obrátilová, z Třebětic Grizelda Žůrková, z Rackové Štěpánka Adamíková, z Těšnovic Božena Forýtková a bez uvedení místa bydliště, pouze jako z hulínské farnosti pocházející Anna Přikrylová. 

Společnou vlastností Uličných byl také velký počet dětí, což v době, kdy doslova řádily neléčitelné dětské nemoci, mělo svůj význam. V rodě Uličných byl nejtragičtější osud zemřelých devíti dětí Martina Uličného (nar. 1740), jemuž z jedenácti dětí ze dvou manželství zůstaly jen dvě: dědic gruntu Václav a další, dnes už neznámý sourozenec. Větší polovina dětí, šest z deseti, zemřela také Martinovu otci Pavlovi, narozenému roku 1709.

Předkové bratří Uličných byli sedláci, mezi kterými se již v 19. století objevuje zajímavá postava - Jan Uličný (1811 - 1871), který byl spolu s dalšími sousedy souzen a odsouzen za bunt („násilním vpádem na cizí nemovité statky“) proti olomouckému arcibiskupství v revolučním roce 1848. Janův vnuk František (1871 - 1936) býval v první třetině 20. století často volen místostarostou obce a Františkův syn Oldřich (1910 - 1991) byl v Pravčicích až do února 1948 předsedou Československé strany lidové. Z pěti sester Františka Uličného vynikla Marie Anna (1878 - 1943), představená řeholních společenství v Kroměříži i jinde na Moravě a ve Slezsku, která podle dobových svědectví výborně zpívala, hrála na harmonium a skládala texty a hudbu k nábožným písním. Miloslav Uličný vzpomíná, že též jeho otec Oldřich, než ho zkrušila nemoc jako důsledek těžké práce v krmivářské četě, rád a s čistou intonací zpíval.

Dobré geny do rodu Uličných určitě přinesla Štěpánka Adamíková (1881 - 1955), dcera sedláka z Rackové, kterou si František Uličný vzal po smrti své první manželky Anny, rozené Darebníkové. Jeden z bratří Štěpánky Adamíkové vystudoval práva a stal se ještě před 1. světovou válkou soudcem v Sarajevu. Jeho potomci pak žili v Jugoslávii, kde se s nimi mnoho let po 2. světové válce setkala paní Marie Uličná, provdaná Kochaníčková, o které se v této části Rodových kořenů ještě zmíním.

Z prvního manželství Františka Uličného se narodili synové František (1898 -1982) a Stanislav (1900 -1980). František byl ve své legendární "obr" (měřil 195 cm). Působil jako učitel ve Zlíně a byl aktivním propagátorem pohřbu žehem. Často zajížděl do Pravčic k návštěvě příbuzných a přátel. Mezi jinými zde navštěvoval také svého nevlastního bratra Josefa, kterého nazýval polobratrem. Nevlastní bratr Josef, známý svým vtipem a divadelními vlohami, nazýval Františka pro jeho členství ve Spolku přátel žehu „přítel Žeh“. František bojoval v 1. světové válce a v italském zajetí na Sicílii se stal legionářem poté, co do tábora zavítal Milán Rastislav Štefánik a plamenným vlasteneckým projevem strhl mnoho rakouských zajatců ke vstupu do legií. Miloslav Uličný jednou v mé přítomnosti zalitoval, že o legionářské minulosti svého strýce neví víc, než se dověděl při jeho návštěvách Pravčic. Strýc totiž velmi často spěchal z besedy u bratra Stanislava a u přátel na vlak, takže synovec Miloslav si ho téměř nepamatuje jinak než s jízdním řádem v ruce. Napadlo mě tehdy, že by něco z legionářských zážitků Františka Uličného mohlo být uloženo v korespondenci, kterou vedl se svým bratrancem MUDr. Vojtěchem Darebníkem a již dosud úzkostlivě opatruje jeho dcera, rovněž lékařka, v Praze. Můj nápad měl úspěch - s přívětivým dopisem MUDr. Kornelie Darebníkové si docent Uličný mohl přečíst několik lístků svého strýce z posádky na slovenském Hronu, doručených polní poštou tehdejšímu četaři Vojtěchu Darebníkovi v létě 1919. Zásilka MUDr. Darebníkové obsahovala též jeden špatně čitelný lístek rakouské polní pošty z roku 1917 a stručné půlstránkové shrnutí událostí na italské frontě, které vedly k zajetí devatenáctiletého desátníka Františka Uličného, pozdějšího poručíka italských legií (33. střelecký pluk, 4. kulometná rota). V domě č. 11 se narodila také paní Marie Uličná (1920 - 2011), provdaná Kochaníčková, která prožila mnoho let v Šumperku. Bývalá profesorka zdravotní školy, nedávno zesnulá v požehnaném věku 91 let, je zmíněna v mé práci o pravčických písmácích ve stati věnované Marii Zemene. Uveřejněna byla ve Sborníku Státního okresního archivu v Kroměříži.

Větší jazykovědné a literární nadání se v rodu Uličných projevilo až v současné generaci u dvou ze tří bratří - Oldřicha a Miloslava. Snad to lze vysvětlit tím, že jejich matka Božena, rozená Forýtková (1912 - 2001), která pocházela z Těšnovic, byla sestřenicí matky známého televizního scénáristy Miloše Macourka, uměleckého otce Macha a Šebestové, Arabely a jiných známých televizních postav. Také v dalších generacích projevují Uliční, jejichž rodiče pocházejí z pravčického domu č. 11, literární či vědecké nadání. Oldřichův syn Tomáš vystudoval žurnalistiku a v devadesátých letech uveřejňoval publicistické příspěvky v různých novinách. Miloslavův syn David (RNDr., CSc.) je geolog (studoval a přednášel mj. ve Spojených státech, v Anglii i v Kanadě) a publikuje odborné práce doma i ve světě; druhý syn Daniel (JUDr.) se věnuje obchodnímu právu a na stránkách specializovaných časopisů se zabývá právní problematikou spojenou s bydlením. Akademický architekt Petr Uličný, žijící v Holandsku, syn Bohumíra, nejmladšího z bratrů Uličných, píše odborné články z dějin architektury. Všichni jezdili o prázdninách do Pravčic a nepřestávají vzpomínat na dům č. 11, na dědečka a babičku, na náves, zahrady, Hliník, hájek a pole, na vše, co poznali při svých klukovských výletech za humna či na kole do širšího okolí.

Přes svůj již důchodový věk jsou oba bratři Uliční ve svých oborech velmi aktivní. Šestasedmdesátiletý prof. PhDr. Oldřich Uličný, DrSC., který žije převážně v Olomouci a částečně v Praze, vedle své pedagogické práce nedávno dostal evropskou dotaci pro práci na nové české mluvnici. Při zpracování tohoto úkolu vede padesátičlenný kolektiv jazykovědců, z velké části svých bývalých žáků. Mladší bratr, doc. PhDr. Miloslav Uličný, letos po sedmdesátce ukončí své působení jako pedagog na Univerzitě Karlově v Praze, ale hodlá se i nadále věnovat vědecké a překladatelské činnosti v oblasti hispanistiky. V poslední době se zabývá rozborem překladatelských plagiátů Cervantesova románu Don Quijote, v Památníku národního písemnictví objevil dva více než sto let staré nevydané rukopisy, považované za nezvěstné, nedávno mu vyšel překlad Máchova Máje do španělštiny a chystá k vydání svůj překlad knihy povídek španělského spisovatele E. Blanca.

Napsal Miroslav Rozkošný ve spolupráci s doc. PhDr. Miloslavem Uličným

Záhady lidské paměti nejsou dosud spolehlivě rozluštěny, ale jedno je jisté: co v paměti utkví jako připomínka něčeho významného, ať už v dobrém nebo ve zlém, hned tak se z ní nevytratí. Letos se mi už čtrnáct dnů před výročím svatby mých rodičů připomněli ve snu oba dva, ačkoli jindy mi to datum přijde na mysl vždycky den dva před 11. červnem. Toho dne roku 1935 se pětadvacetiletý Oldřich, první syn z druhého manželství půlláníka Františka Uličného z Pravčic, rozhodl jít životem s třiadvacetiletou Boženou, nejmladší ze tří dcer zemědělce Augustina Forýtka z Těšnovic, a takto bylo rozhodnuto, že se já a moji dva bratři narodíme právě Oldřichu a Boženě Uličným v Pravčicích, v domě číslo 11, kde tou dobou rod Uličných žil již téměř tři sta let.

Můj budoucí otec Oldřich se seznámil s Boženkou na jedné ze zábav, které jako nadšený tanečník obrážel po širém okolí - od Němčic, Rymic, Holešova a Rackové (rodiště své matky) až po Hulín a dědiny kolem Kroměříže. Copatá těšnovická tmavovláska se pravčickému tanečníkovi zalíbila na první pohled. Pouto se ještě utužilo, když si řekli, že oba pilně chodí do Sokola. Boženka byla jako čtrnáctiletá cvičenka roku 1926 dokonce na pražském sletu, kde se jí dvořil jakýsi student z řad jugoslávských účastníků.

Když pak Oldřich přijel k Boženiným rodičům na námluvy, můj budoucí děd Augustin, muž patera řemesel (byl rolník, řezník, truhlář, mlynář a v neposlední řadě nimrod), mu po dobrém obědě zničehonic důvěrným tónem sdělil: "Ty, Oldřichu, nerád to říkám, ale tá naša Boža má jednu škaredó vlastnosť." Oldřich se zachvěl, čekal něco hrozného... "Ona totiž strašně ráda uklózí..."

To, že se narodím v Pravčicích však nebylo vůbec jisté. Původně se předpoklá-dalo, že nejmladší Boženka zůstane na těšnovickém hospodářství se svým budoucím mužem - mým otcem; však se jí starší sestry posmívaly: naša dědička trůnu! Po návštěvě mého děda Františka v Těšnovicích u druhého budoucího děda však bylo všechno jinak. Pravčický místostarosta si pozpřehlídal těšnovickou usedlost i nevěstiny polnosti - nějakých 20 měřic - a vyjádřil se jasně a zřetelně: "Tady bys, synku, rodinu neuživil." Děd František, stejně jako jiní jeho selští vrstevníci, přikládal tehdy hlavní význam počtu hektarů orné půdy. Nemohl tušit - a netušil to v meziválečném Československu nikdo -, že za pouhých patnáct let dojde ke kolektivizaci zemědělství podle sovětského vzoru. Netušil ani, že za pár let po jeho smrti (zemřel devět měsíců po svatbě Oldřicha s Boženou) budou Slováci vyhánět ze "Slovenského štátu" Čechy, kteří jako legionáři vyrvali bývalé Horní Uhry se zbraní v ruce Maďarům a vybudovali téměř od nuly slovenské školství včetně univerzitního, československou brannou moc, obchod, finančnictví (posmívavé heslo ľuďáků znělo: Čecha do měcha, a měch do Dunaja!) ... Naštěstí se děd nedožil prvního ani druhého vyhnání rodiny svého syna Stanislava z Žitného ostrova, kde mu na počátku dvacátých let zakoupil po pozemkové reformě zbytkový statek: první vyhnání organizovali po 15. březnu 1939 slovenští nacionalisté, druhé po únorovém puči v roce 1948 slovenští komunisté.

Můj děd František se tedy ještě předtím, než se měla sepsat svatební smlouva, dohodl s dědem Augustinem zvaným Gusta, že dědička trůnu Boženka vymění své těšnovické dědictví se sestrou Ludmilou a jejím mužem za peněžité odstupné, které mělo spolu s Boženčiným věnem poněkud umenšit dluhy tížící pravčický grunt. Pravčické hektary měly budoucí rodinu dobře uživit. Již těžce nemocný děd František takto předal grunt synovi, který měl nejlepší předpoklady udržet ho i v budoucnu. Byl bystrý, rád pracoval s koňmi, po měšťance absolvoval zimní hospodářskou školu, nebyl rozhazovačný a nepil. Oba starší bratři z otcova prvního manželství (matka jim zemřela mladá na rakovinu) byli zaopatření, mladší bratr Bohumír byl učitelem, další bratr, Josef, si vzal vdovu na statku v sousedství, nejmladší Marii bylo teprve patnáct let - později se stala zdravotní sestrou a učitelkou na zdravotní škole. Děd František zemřel pětašedesátiletý již v únoru 1936 na sarkom, takže se od Oldřicha a Boženy ani nedočkal vnuka. Zbytek dluhu váznoucího na gruntu splácel můj otec ještě na počátku války.

O tom, jak vypadala svatba, mi vyprávěla maminka do všech podrobností, ale ne všechny jsem si zapamatoval. Stařenka Štěpánka, matka mého otce, se jen zmínila, jak horečnatě se svatba připravovala. Stavení zvenku (s okny na dědinu) i do dvora, včetně chlévů a stájí, se líčilo, vrata a dveře se natíraly, hliněný vjezd, který odděloval hlavní stavení od výměnku, se natíral koktejlem z kravinců, stejně jako vjezd do stodoly, sekala se tráva v přední zahradě (to jest před stodolou) i trávník na dědině, těsně před svatbou se zametal široký dvůr a zušlechťovalo hnojiště, zametal se i nedlážděný chodník před okny na návsi, opravovaly se šprleně v plotě, myl se kočár, natíraly se parádní koňské postroje z dolní komory, síň se proměnila ve studený bufet, pár dní před svatbou se odbývala velká zabijačka (padla na to dvě vykrmená prasata), peklo se v peci doma i u příbuzných, aby bylo všeho dost pro pozvaných sto hostů...

11. červen byl vybrán bez ohledu na to, že se netušilo, jak se k tomu vyjádří Medard (8. června), jehož kápě, jak známo, čtyřicet dnů kape. Svatbu bylo třeba uspořádat dřív, než začnou žně, a ty v Pravčicích - dobře si to pamatuji - začínaly obvykle kolem mých narozenin 18. července, někdy i dříve.

Těch sto hostů přišlo a přijelo - někteří v kočárech a bryčkách, jichž prý bylo asi patnáct, jiní v automobilech, ty byly jen čtyři. Zbytek tvořili příbuzní a známí ze vsi. Brzy ráno můj budoucí otec s pacholkem vyprostili kočár z té části dřevěné šopy, které se říkalo kočárovňa. Kočár byl ovšem umytý již předešlého dne, ale znovu uschovaný před případným deštěm. Jasné jitro slibovalo krásný den, vlaštovky čiřikaly, jak vylétaly z chlévů a zase do nich zalétaly, vrabci řvali a prali se, nejdřív jeden a pak i druhý kůň podstoupili obřad nasazování svátečního postroje až na dvoře, aby si v maštali znovu nezasvinili kopyta trusem, protože poté následoval málo praktikovaný rituál natírání kopyt viksem, aby se koním pěkně blyštěla. Hřebelcování odbyl pacholek už den předtím, a tak jen zběžně přejel hřebelcem po koňských zadcích. Konečně vyjel kočár s mým budoucím otcem na kozlíku a s jeho rodiči a mladšími sourozenci na širokých sedadlech uvnitř ze zelených vrat, jejichž barva byla sladěna s okrem na omítce domu, na cestu do hulínského kostela. V Pravčicích byl tou dobou už několik let "v provozu" nově postavený kostel, ale děd František, dvakrát oddávaný v Hulíně, kde na hřbitově spočívali jeho předkové (na pravčickém se pohřbívalo až od roku 1897), si přál snad právě kvůli tradici, aby se obřad konal v hulínském kostele, proslaveném svým gotickým portálem. Nevěsta a její rodiče, sestry, svědkyně i družičky se dostavili z kopců nad Kroměříží rovněž v kočárech a bryčkách. Obřad byl slavnostní, matky a babičky slzely, družičky a ženská mládež si špitaly.Po návratu z kostela a od fotografa se konala hostina pod širým nebem v zahradě, kam větřík roznášel vůni kvetoucích jasmínů, vysázených přímo za dřevěnou budkou s přístupem ze dvora a přebíjejících vůně zcela jiné... V doširoka otevřených vratech stodoly si užívaly stínu zadky a hřívy několika desítek koní, zatímco osiřelé kočáry a bryčky za stodolou i před ní jen místy chránil před spalujícím sluncem prosvítavý stín stromů. U tří řad stolů seděli svatebčané, obě dívky i dobrovolnice z příbuzenstva roznášely vepřové řízky s ranými zemjáky, z naražených píp teklo přerovské pivo i sodovka; ještě jelítko?, ještě zabijačkový guláš? Nevěstu zhodnotil jakýsi rejpal jako "pomenší"; to se mu mohlo taky jen zdát, protože se vedle novopečené vysoké tchyně instinktivně trochu krčila...

Tyhle obrázky mi v hlavě ovšem podle skic z rodinných vyprávění maluje fantazie; první opravdové zážitky mám až jako tříletý, z konce války. Vidím před sebou malá zamřížovaná okýnka obývací kuchyně, kde má odložené granáty velké jako husí vejce nějaký voják. Opravdové koně ve stodole vidím poprvé také až na konci války, jsou nakažení prašivinou a patří rumunským vojákům. Od tří let už dobře vnímám, že mám velkého a malého bratra. Ten velký nás později vodí na promítání krátkých pohádek k Teterům vedle Hlobilového. Od těch tří let znám už i své povinnosti: být u chytání chroustů, sbírání housenek ze stromů, rážení ořechů a sbírání vajíček; a účastnit se bojů blátem i kamením mezi Dědiňáky a Pusťáky. V šesti letech poprvé hážu (bos!) hnůj od koní. Šestiletý jdu v září do školy (číst jsem se naučil už předtím z otcovy Lidové obrody) a celou zimu promarodím se zápalem plic - končím v nemocnici, píchají mi tehdy ještě nečištěný penicilin, pekelně to bolí. Rodiče už možná přemýšleli, zda nemají objednat rakvičku...

Rodiče nás tři vychovali, měli nás k učení, maminka pak ke čtení. Pomáhali jsme jim doma, ve stáji, v zahradě i na poli, jak bylo dobrým zvykem. Dali jsme jim sedm vnuků a jedenáct pravnuků. Prožívali jsme jejich starosti v době združstevňování a jejich nemoci přicházející se stářím. Oldřich a Božena byli spolu padesát šest let. Maminka přežila otce o dalších deset roků. Letos je to osmdesát let, co se vzali.

Miloslav Uličný, VI. 2015

Rozhovor  Miroslava Rozkošného s Oldřichem Uličným na začátku roku 2017

Vracet se k narozeninám po půl roce není zrovna běžné. V případě našeho významného rodáka, jazykovědce, překladatele a bohemisty, který se 29. září 2016 dožil osmdesáti let, je však třeba udělat výjimku. Nejen kvůli jeho vědeckým a pedagogickým zásluhám, ale také proto, jak naplno dokáže žít i po své osmdesátce. S naším o jedenáct roků starším jubilantem jsme v Pravčicích vyrůstali jen o tři domy vedle. Z důvodu věkové rozdílu jsme sice kuličky spolu na dědině nehrávali, ale přesto si tykáme. Tolik některým pro vysvětlení.

Oline, v osmdesáti letech bývají lidé již svými spolupracovníky skoro zapomenuti. Ty však stále žiješ uprostřed práce. Můžeš vyjmenovat svoje současné pracovní úvazky? 

Působím jako řádný profesor na Technické univerzitě v Liberci a jsem tam vedoucím katedry českého jazyka a literatury. Vzal jsem to už před svou sedmdesátkou, která znamenala, že jsem opustil pozici ředitele Ústavu českého jazyka a teorie komunikace na pražské univerzitě. Zároveň jsem v souvislosti s přestěhováním rodiny do vysněného města mých studií, do Olomouce, začal pracovat na zdejší filozofii na poloviční úvazek, ale teď už jsem tu jen profesorem emeritním. To znamená, že jsem tak říkajíc ve stavu, ale pracuju, jen když je to zapotřebí, když mě napadne nějaký projekt nebo když vypíšu pro studenty seminář, a to ovšem vesměs zadarmo, nebo na pracovní dohodu. Ještě taky mám nějaké povinnosti v Praze jako člen různých komisí apod., ale to je taky nevýdělečné.

Samozřejmě, že oslava tvých osmdesátin se svými spolupracovníky tě také něco stála. Kde všude jsi slavil? 

No, oslav bylo hodně, protože mám za sebou skoro šedesát let nepřerušované pracovní činnosti a s většinou kamarádů, kolegů, spolupracovníků a absolventů udržuju styky. Takže nejdříve jsme se sjeli v Hulíně, kde jsme všichni Hulíňáci, Pravčičáci, Chrášťaňáci a Záhliničáci absolvovali tamní „měšťanku“, jak jsme pěkně postaru říkali tehdejší základní škole, potom v Kroměříži jako bývalí gymnazisté, a nakonec jsme oslavovali jako kolegové ze studií na olomoucké fakultě – ve všech případech už nás zbyla jen asi polovina. Ale i tak jsme vydrželi dost dlouho, řekl bych. Nejvíc slávy bylo v Liberci, tam proběhla velká dvoudenní mezinárodní jazykovědná konference a pan děkan mi udělil stříbrnou pamětní medaili. V Olomouci to byla konference jednodenní, ale o to důležitější, protože šlo o dnešní jazykovou situaci češtiny na Moravě a ve Slezsku. A Jazykovědné sdružení ČR, u jehož zakládání jsem v šedesátých letech byl, uspořádalo mou slavnostní jubilejní přednášku v Praze. Z těch méně oficiálních akcí můžu  -  kromě řady gratulací od jednotlivců mailem i na facebooku – jmenovat zejména slávu s kolegy z bývalé Ústřední technické základny v Praze (ono se to jmenovalo ještě dál, za minulého režimu byly v oblibě dlouhé názvy), kde jsem strávil v počítačovém průmyslu nejlepší léta normalizace. Hlavní překvapení mě čekalo od mých bývalých pražských studentů, kteří mě na oslavu dokonce nalákali pod falešnou záminkou. Z nich jsem měl největší radost, protože učitel nevidí výsledek své práce hned. Bylo jich asi čtyřicet, přišli i s rodinami, postupně přicházeli další, všichni v oboru úspěšní, někteří přijeli schválně z Německa, byla tam i internetová zdravice z New Yorku, prostě zadostiučinění i dojetí.

A jak oslava tvých narozenin proběhla v rodině? 

Doma jsme slavili taky intenzivně. Nejdřív jsme zvládli děkovnou mši v olomoucké katedrále a odtud jeli rovnou do nedaleké vesnické hospody s pivovarem, kde jsme za krásného počasí strávili zbytek dne. Byly tam mé děti a většina vnoučat, příbuzní z mé strany i ze strany mé ženy Lenky. Její bratranci jsou slováčtí muzikanti, takže jsem si po dlouhé době zase zahrál „hudeckou“.

Dárků bylo plno, na nejhezčí se hosté složili a věnovali mi vyšetření mého dávného původu na základě DNA. Samozřejmě pocházím z východu, ale stejné geny mají i nějací konkrétní Němci, Poláci a dokonce Britové. Potěšilo mě, že patřím taky k nějakým východním pronárodům, kteří údajně před 15 000 lety ochočili koně. Tak jsem pochopil, proč je mám rád.

Pokud vím, tvé loňské životní jubileum zaznamenaly i sdělovací prostředky. Můžeš zmínit některé z nich a významnější gratulanty? 

Významné gratulanty už jsem zmínil, mediálně jsem se proslavil díky redakci časopisu Téma. Tam vyšel několikastránkový rozhovor s fotkami. Kupodivu se tento časopis dost čte, takže mi například paní na rehabilitaci hlásila, že tam dobře vypadám – asi chtěla naznačit, že líp, než když mi narovnává záda a krční páteř! Ale absolvoval jsem i rozhovor na Rádiu Sever, což je liberecká stanice, a na internetovém časopise s videem Nová čeština doma a ve světě – neinternetový časopis bez přívlastku nová jsem totiž založil, takže na mě nezapomněli. V odborných časopisech vyšly k výročí medailony o mé odborné práci, jeden recenzent jasně a zřetelně uvádí místo mého narození, což mě přivádí ke konstatování, že do výčtu významných mediálních zájemců o mé jubileum budou patřit i Pravčické noviny.

Probíhající oslavy, pracovní nasazení, péče o osmiletého syna, zejména, když manželka často pobývá na zahraničních studijních cestách, to všechno si vyžaduje zdravého člověka. Jak je to s tebou a se zdravím? 

Osmdesátka už člověka trochu omezuje. Vždycky vzpomínám na tatínka, jak pospával, já to řeším už pár let, že neponocuju jako zamlada, přesněji se o to snažím. Když se nás pár starších pánů, co se známe, sejde, snažíme se o nemocech nemluvit: lepší je radovat se z toho zdraví, co nám díky Bohu zbývá. Vezmeme-li v úvahu, že několikrát za měsíc cestuju z Olomouce do Liberce a vydržím to, pak to s tím zdravím není nejhorší. I když, Mirku, mohl bych ti o nemocech vyprávět, ale raději ne. Tento rozhovor by byl o mnoho delší!

Pokud vím, máš spoustu rozdělané práce, a proto na závěr už poslední otázku. Co si přeješ do dalších svých let? 

Přeju si rodinné štěstí, protože to je nejdůležitější, zdraví pro mou rodinu a rodiny mých dětí. A pokud mi ještě půjde odborná práce, chtěl bych shrnout to, co jsem se za celou svou kariéru dověděl o své životní lásce, o češtině, a napsat o tom. A co už nestihnu: Popsat pravčické nářečí v podobě, kterou se mluvilo za mého dětství. Párkrát jsem na to pomýšlel, ale nebyl čas. Dnes už není nejen čas, ale ani ti staří spoluobčané, kteří pravou pravčičtinou mluvili. Škoda.