Od pravěku po rok 1989

Hanácká obec Pravčice

Má Haná! Mužsky tvrdá v zimě

a sbal si svoje saky paky,

gde nemožó měť děcka,

a žensky kyprá přes léto!

potém si poklábosíme:

olik zemjáků bylo na podzim…“

Sen o tobě zas probouzí mě…

gdo umřel, která pálí za kým,

V hrdle hroudu tvých širých polí, 

„Tož nebuď hlópé, poeto, 

gdo oženil se v dědině,

vždy tebou, kraji odcházím.

Z básně Stýskání Miloslava Uličného,  rodáka z Pravčic

Jak napovídají archeologické nálezy, sahají dějiny samotné obce až do pravěku. K nejdůležitějším nálezům, objeveným na katastru Pravčic, patří zajisté z doby před naším letopočtem keltský kostrový hrob bojovníka, odkrytý v prostoru obecního hliníka u hřbitova (vedle rybníka), bronzové šperky únětické kultury, shluky zlomků keramiky a zvířecích kostí věteřovské skupiny, bronzová římská mince a prsten z doby římské, lužické žárové hroby z mladší doby bronzové odkryté při stavbě místní prodejny (v letech 1973 - 1974), mlat s oblým táhlým tylem z období mladší doby kamenné, pohřebiště v podobě popelnicových polí a šperky, meče, polokruhovité srpy a sekerka z mladší doby bronzové.

V roce 2007 bylo odkryto polykulturní pravěké naleziště s osídlením od starší doby bronzové (věteřovská skupina) až po mladší dobu římskou, a hrob z pozdní doby římské, který byl v daném regionu výjimečný, neboť jeho výbava byla cizorodá (nejspíše závěr doby římské - konec 4. století n.l.). Mnohé nálezy byly představeny ředitelem Archeologického centra v Olomouci PhDr. Jaroslavem Peškou odborné archeologické komisi, která se konala v Pravčicích v dubnu roku 2007.

Na hranici mezi katastry obce Pravčice a města Hulína byly nalezeny v roce 2007 zbytky římského krátkodobého (pochodového) tábora, který je vzácným nálezem v této oblasti. Jednoznačným důkazem římské provenience na našem území je nesmírně zajímavý nález předsunutého příkopu - titulu (hrotitého tvaru).

Tyto tábory na „severu“ mohly tvořit zábranu před Moravskou branou, což ukazuje na skutečný záměr Římanů na jižní a střední Moravě, minimálně až po Olomouc, vytvořit na tomto území svou provincii. Pro zajímavost lze uvést, že na dně titulu u Pravčic spočívala kostra psa, která působila dojmem záměrného uložení.

První písemná zmínka o obci je z roku 1261, kdy 25. května daroval král Přemysl Otakar II. olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku za věrné služby Újezd Hulský a dědiny Praweziz, Nemeziz a Altendorf (Pravčice, Němčice a Stará Ves). Tyto dědiny se připomínají také v biskupově závěti z roku 1267.

Název Pravčice vznikl od osobního jména Právek, odvozeného od Prawcicz (r. 1320) a Prawcicz (r. 1448).

Obec původně náležela pod biskupství olomoucké. Jak dlouho byly Pravčice při biskupství, není zcela dochováno, ale ve 14. století byly od statku kroměřížského odtrženy a některý z biskupů je učinil biskupským manstvím. Roku 1448 se Jan Kelecký pravčického manství vzdal a biskup Pavel z Miličína je udělil Ondřejovi z Chropyně. Ten je držel do roku 1456, a poté, co se ho vzdal, je biskup Bohuš dal Jiříkovi Zajíčkovi z Měrovic. Kdy byly Pravčice zbaveny závazků manských a připojeny ke statku kroměřížskému, se nedochovalo, ale v 16. století byly Pravčice zase při biskupech. Pod kroměřížské panství náležely až do roku 1849.

Od 17. března 1849 začala obec spravovat své záležitosti sama prostřednictvím třicetičlenného výboru v čele se starostou a radními.

Významným byl pro obec svobodný mlýn, který se připomíná již v letech 1320 - 1325.

V roce 1594 si poddaní z Pravčic stěžovali, že jim zadržováním vody vzniká škoda.

Roku 1654 jednal biskupský administrátor s mlynářem, aby mlýn prodal panství kroměřížskému, ale k dohodě nedošlo.

V první polovině 18. století držel mlýn Mikuláš Czukr. V roce 1750 se mlýna ujal jeho syn František Czukr, po jeho smrti v roce 1787 mlýn připadl na syna Jana. Jan směl vést přes panskou Hrubou louku mlýnskou strouhu a postavit přes ni mostek. Za to však musel odvádět poplatky. Czukrové drželi mlýn až do konce 19. století, kdy byl prodán arcibiskupovi Theodoru Kohnovi, aby byl spojen se statkem arcibiskupským.

V roce 1921 objevil tehdejší arcibiskupský knihovník a archivář Antonín Breitenbacher v průchodě arcibiskupského domu (tzv. princova domu) v Kroměříži kámen s vytesaným reliéfem vnitřního zařízení mlýna Jana Czukra; pod reliéfem byl vytesán nějaký nápis, který však byl v té době již poškozen. Tento vzácný historický epitaf z Pravčic, který je uchováván v Arcibiskupském zámku v Kroměříži, se stal podnětem k založení Arcidiecézního muzea v Kroměříži.

V roce 2003 byl objekt mlýna z velké části odstraněn a zbytek mlýnského náhonu zasypán. V areálu mlýna zbyly pouze stáje, seník a obytná část hlavní budovy.

Základní kámen mlýna byl ponechán a uložen při vstupu do jezdeckého areálu, který se zde nyní nachází. Poblíž lze dohledat i staré mlýnské kameny z objektu mlýna prapůvodního, v minulosti zničeného požárem. Hlavní dřevěný sloup mlýnice  je umístěn na chodbě Obecního úřadu v Pravčicích.

Nejstarší dochovaná gruntovní kniha, která zachycovala usedlosti (grunty) a jejich majitele, tj. především poddanský majetek v obci, pochází z roku 1571. V 19. století nahradily knihy gruntovní knihy pozemkové. Tyto dokumenty obsahují cenné informace o nemovitostech v obci a o jejich vlastnících a rovněž o několikerém narovnání pozemků – v současné době bychom řekli o pozemkových úpravách.

V roce 1579 celá obec vyhořela.

V období po třicetileté válce, v roce 1665, propukl v obci další velký požár, při němž shořelo 19 selských stavení. V obci byla v té době veliká bída.

V roce 1721 vyhořela celá obec podruhé.

Již v roce 1590 bylo v dědině fojtství , fojt se jmenoval Tomáš, řezník. V roce 1596 je koupil Jan Ovesný, roku 1618 Pavel Rokyta, roku 1622 Bartoň Hrubý ze Záhlenic, roku 1643 Jan Hrubý. Na konci třicetileté války fojství zaniklo.

Třicetiletá válka způsobila, že panské dvory byly v rozvalinách a v obci zůstala pouze třetina obyvatel. Roku 1831 se zde rozšířila cholera, na jejíž následky zemřelo během čtyř neděl na šedesát lidí. V období po třicetileté válce, v roce 1665, propukl v obci druhý velký požár, při němž shořelo 19 selských stavení. V obci byla v té době veliká bída.   

Dne 17. listopadu 1747 zřídil kardinál Ferdinand Julius Troyer z Troyersteinu na gruntě Ondřeje Kukly dědičnou rychtu, ale pro nepřístojnosti ji záhy roku 1754 opět zrušil, donutil Kuklu, aby ji prodal Josefu Smolinkovi, peníze Kuklovi vrátil a grunt byl od té doby opět robotný .

První škola v Pravčicích vznikla již roku 1789 v malinké chaloupce o jediné světnici. Do té doby docházely děti do školy v sousedním Hulíně. V roce 1806 zřídila obec školní budovu z obecní pastoušky u kapličky sv. Anny na Žabárně.

V roce 1866 byla postavena patrová škola na návsi (dnešní budova Obecního úřadu Pravčice), která byla v roce 1881 rozšířena na dvoutřídní. V roce 1898 byla budova opravena.

Nová škola byla postavena v roce 1928 vedle kostela a svému účelu slouží do dnešních dnů. Se stavbou stávající školy bylo započato 11. července 1927 a na jaře 1928 byla stavba dokončena. Svému účelu byla budova předána v srpnu 1928.

V roce 1944 byla v obci zřízena i škola mateřská.

V roce 1977 byla Základní devítiletá škola v Pravčicích uzavřena. V objektu školy zůstala však škola mateřská se třemi třídami. Do Mateřské školy v Pravčicích dojížděly rovněž děti ze sousedního Hulína.

V roce 1992 byla základní škola v obci obnovena.

Hřbitov založila obec nákladem 3.049 zl za obcí v roce 1897, aby nemuseli být lidé z Pravčic pohřbíváni v Hulíně. Následující rok byl slavnostně 25. 9. 1898 posvěcen. Za 1. republiky byla pro nedostatek bytů obydlena i márnice, která se zde nacházela. Kříž v centrální části hřbitova darovali Karolina a František Kuklovi. V minulém století byl hřbitov rozšířen.

V sousedství hřbitova se nachází starý hliník, na jehož místě vznikl rybník Broďák zvaný Hliník, a pozůstatky lužního lesa, tzv. Hájek u hřbitova.

V roce 1899 bylo založeno Kostelní družstvo pro stavbu kostela. Začít stavět se mělo už v roce 1914, osloven byl kroměřížský architekt R. Sprindrich. Plány však zhatila 1. světová válka. Kostel měl být ve srovnání s tím současným prostornější a slohově bohatší.

Roku 1900 bylo na katastru obce započato se scelováním pozemků. K jeho dokončení došlo 3. října 1901, náklady na scelování byly uveden v částce 46.000,- K. Po scelování začali jednotlivci provádět odvodňování pozemků.

Po scelování pozemků získala obec pozemek, na němž nyní stojí škola. Vykopávky na tomto území odkryly sídliště a pohřebiště rázu lužicko-sleského.

V letech 1902 – 1903 byl zalesněn obecní pozemek u Rusavy - původně šlo o hliník, na kterém byly vyráběny a páleny cihly, později Rusavou zaplavované pastvisko vepřového dobytka, v roce 1928 malý „Hájek“ vedle splavu. V současné době je pozemek pouze zatravněn.

První světová válka zanechala v obci  nesmazatelné stopy.

Za války zanikl spolek vojenských vysloužilců, aby se nemusil stát členem německého říšského svazu. Válka zabrzdila všechen veřejný život a rozvoj v obci. I v Pravčicích si vyžádala těžkých obětí na životech i majetku občanů.

V době války bylo k vojsku povoláno celkem 118 mužů, z nichž na frontách jich bylo 104. Z těch padlo nebo nemocemi a útrapami zemřelo 22 mužů, raněno bylo 14 mužů a zajato 23.

V legiích bojovalo 8 příslušníků naší obce – 3 v Italských a 5 v ruských legiích. Z nich Ferdinand Vlach byl v roce 1928 podplukovníkem ministerstva obrany.

V roce 1948, kdy byl před pravčickým kostelem postaven památník obětem v obou světových válkách. Do jedné z pamětních desek byla vyryta tato jména pravčických občanů, kteří útrapy 1. světové války nepřežili:.

• v roce 1914 to byl Stanislav Dvořák (*1879), Josef Hrabal (*1879), Josef Gargulák (*1889), Václav Rozkošný (*1880) a Bobumír Vybíralík (*1882),
• v roce 1915 Vilém Cholasta (*1885), Josef Opršál (*1887), Jaroslav Přikryl (*1893), Ludvík Přikryl (*1894), Antonín Smělík (*1894), Ludvík Skýva (*1897) a Robert Vlach (*1882),
• v roce 1916 Alois Kamenec (*1887) a Josef Kukla (*1888),
• v roce 1917 Šimon Bařina (*1867), Ignác Mrhálek (*1899), František Pospíšil (*1873), Florián Tetera (*1892) a Ignác Přikryl (*1881) a
• v roce 1918 František Blabla (*1875), František Roháček (*1882) a Josef Parobek (*1889).

Den 28. říjen 1918 přinesl svobodu, skončily válečné útrapy. Hned druhého dne ráno byl do obce doručen telegram o zřízení samostatné Československé republiky.

První volby se konaly 9. července 1919, starostou se stal František Parobek.

Válečné půjčky byly po převratu převedenými na IV. Čs. půjčku. Obec byla zadlužena obnosem 257.394 Kč a místní Rolnická záložna 143.500,- Kč. Aby se obec zbavila dluhů za válečné půjčky a příděl panských pozemků, prodala roku 1926 obecní hostinec dosavadnímu nájemci Fer. Vaculíkovi za 238.000,- Kč.

Po 1. světové válce začalo velké budování v celém státě. Samotná obec se rozrostla o ulici Hulínskou a Němčickou.

V roce 1920 započala elektrifikace obce. Práce byly dokončeny 15. srpna 1922, kdy sekundární síť byla uvedena pod napětí. Sekundární síť si vyžádala částku 230.000 Kč, která byla zaplacena v letech 1922 – 1923 obecní přirážkou. Stejného nákladu asi vyžadovalo i vnitřní domácí zařízení.

Elektrizací pronikly do obce první elektromotory pro účely zemědělské a průmyslové. Ve mlýně byl elektrický pohon zaveden roku 1923. Vybudováno bylo i osvětlení.

Od roku 1889 byla v obci poštovna, roku 1924 přibyla na žádost obce i veřejná telefonní hovorna a zřízena telefonní linka na hulínskou centrálu. Hovorna byla umístěná v obecním hostinci na č. pop. 22. Obec na telefonní hovornu přispěla částkou 8.000 Kč.  

První radioaparáty byly v obci zařízeny v roce 1925, v roce 1928 jich bylo v činnosti 12.

Následovala stavba kostela.

V roce 1924 byla postavena Sokolovna. (Objekt slouží do dnešní doby jednak jako tělocvična a jednak jako kulturní středisko pro pořádání nejrůznějších akcí - setkávání při slavnostních příležitostech, divadlo, plesy, zábavy apod.).  

V polovině června roku 1926 postihla obec velká povodeň, kdy se Rusava vylila ze svých břehů hned čtyřikrát. O rok později byla řeka zregulována. Následovalo zaústění potoka Roštěnky do Rusavy, prohloubení a zavodnění rybníka Hliník – provedení propojení Rytmického potoka a Roštěnky do Hliníka drenážními trubkami, stavba železobetonové lávky u Forkně přes řeku Rusavu a vybudování obecní kanalizace.

V roce 1940 došlo k výstavbě prvních domů v Nové ulici. Ale toto období již spadá do doby 2. světové války. 

V obci proběhla po válce parcelace arcibiskupského dvora, zabráno bylo 133 ha pole v katastru pravčickém a 47 ha luk v katastru hulínském.

Drobným zemědělcům, většinou z Pravčic, bylo rozděleno 149 ha. Arcibiskupství zůstal mlýn s 12 ha a zbytkový statek o výměře 19 ha byl přidělen bývalému správci dvora p. Františku Kopeckému. Obec parcelací získala 8,5 ha půdy a část „Dvora“ (víceúčelový objekt vedle autobusové zastávky).

Nejmenší příděly byly po 0,5 ha, průměrné 1 ha 20 a, největší 3 ha. Cena 1 ha byla různá, dle výnosnosti půdy, průměrně 7.500 Kč.

V Pravčicích bylo poděleno příděly 82 osob.

V dobách, kdy ještě v Pravčicích nestál kostel, nacházela se na západním konci návsi u Žabárny kaple sv. Anny, jež byla v roce 1924 zbořena. Obraz svaté Rodiny, který se v ní nacházel, dnes nalezneme v kostele (v roce 1999 byl obraz zrestaurován manžely Zálešákovými z Banova).

Uprostřed návsi stála před domem č. pop. 19 zvonice se sochou svatého Floriana. Postavena byla z nepálených cihel. Když hrozilo její zřícení, byla v roce 1912 rozebrána. Socha svatého Floriana je nyní umístěna nad vchodem do kostela.

Po 1. světové válce se stavělo podle plánů Ing. M. Matušky.

Základní kámen nynějšího kostela byl položen 15. srpna 1924 a v roce 1924 byl od arcibiskupské konzistoře zakoupen barokní oltář, který se původně se nacházel v kapli Komenia v Olomouci. Již 31. srpna 1925 byl kostel Benediktován. Vysvěcen byl 30. srpna 1925 a světícím byl pan prelát Valoušek. Kostel byl postaven z dobrovolných darů občanů pravčických nákladem 200 tisíc korun.

V roce 1928 byly pro kostel zakoupeny dva zvony - jeden z odkazu místního řezníka a občana, pana Josefa Zemene, který věnoval 10 tisíc korun, a druhý z dobrovolných darů místních občanů. V roce 1942 byly kostelní zvony zrekvírovány němci (v roce 2001 byla do Ženevy odeslána žádost o jejich náhradu a v srpnu 2004 byla náhrada za zvony přiznala). 25. dubna 1973 byl zkolaudován nový kostelní zvon na věži kostela. Vyrobila jej Dytrychova zvonařská firma v Brodku u Přerova. Nápis na zvonu zní: „Ke cti sv. Floriana a Václava věnovali požárníci a dobrodinci z farnosti Pravčice. - Ulila rodina Dytrychova v Brodku u Přerova L.P. 1973.“ Nový zvon byl 13. května 1973 posvěcen arcibiskupem Msgre. Josefem Vranou. V roce 1974 bylo instalováno elektrické zvonění.

Varhany byly do kostela instalovány v roce 1938.

V letech 1989 - 1990 proběhla oprava kostela. Velký podíl na ní měli místní požárníci, kteří pracovali pod vedením kostelníka Václava Spáčila a jeho syna Václava (kostelník Václav Spáčil byl kostelníkem takřka 60 let a po jeho smrti 13. června 1994 se jeho nástupcem stal jeho syn, rovněž Václav). V roce 1992 byla opravena sakristie.

V roce 1999 byla na věž kostela instalována z iniciativy zdejšího občana, pana Josefa Zlámala, elektronická zvonkohra.

Konání bohoslužeb v kostele povolila arcibiskupská konzistoř 17. ledna 1926. Ty však směl vést jen hulínský kněz. Pravidelné denní bohoslužby se v kostele konaly od 7. dubna 1929. Prvním knězem byl Antonín Svatopluk Koutný. Práci vykonával do roku 1937 (zemřel roku 1941 v Oseku nad Bečvou).

Teprve v lednu 1943 zřídil arcibiskup Dr. Leopold Prečan v Pravčicích samostatnou duchovní správu. Dříve byl pravčický kostel kostelem filiálním. 1. srpna 1943 se stal prvním pravčickým farářem Vincenc Vávra (zemřel 5. dubna 1981 ve věku 69).

Od roku 1996 vede bohoslužbu slova trvalý jáhen Miroslav Šot. 9. července 2000 se stal novým duchovním správcem Josef Zelinka a po jeho odchodu do Otrokovic jej 4. července 2005 nahradil Ján Čukáš.

27. června 2010 se pravčická farnost spolu se starostou Jaroslavem Šaškem rozloučili po pěti letech s P. Jánem Čukášem, který odešel do Anglie.

18. července 2010 sloužil svou první mši v kostele sv. Floriana v Pravčicích nový duchovní správce, P. Jiří Ševčík.

Na podzim roku 1938 začala stavba fary v sousedství kostela. Stavba byla dokončena 7. listopadu 1940.

Od roku 1996 v objektu fary  bydlí rodina jáhna Miroslava Šota.

Druhá světová válka rovněž dění v naší obci citelně postihla. Občané byli odesíláni na práci do Říše, v knihovně musely být zničeny židovské, anglické a ruské knihy. Němci zrekvírovali v roce 1942 oba zvony z kostela (v roce 2001 byla do Ženevy odeslána žádost o jejich náhradu a v roce 2004 byla náhrada za zvony přiznána), zpustošili školu a v květnu 1945 vyhodili do vzduchu dva mosty přes řeku Rusavu.

V této strašlivé válce položili své životy i mnozí občané Pravčic a v jejím závěru 7. 5. 1945 zde padli tři příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR (čs. armádní sbor vedl Ludvík Svoboda): teprve třiadvacetiletý desátník Petr Kureja (*25. 6. 1922), čtyřiatřicetiletý četař Šalamoun Markovič (*14. 1. 1911) a osmadvacetiletý vojín střel. Štefan Danielčák (*14. 12. 1917). Všichni tři byli pochováni u kapličky pod lipami na okraji Hájku. Pohřeb, který jim občané Pravčic 10. května 1945 v odpoledních hodinách uspořádali, byl projevem vděčnosti za svou svobodu (od té doby je v naší obci zvykem jít v květnu průvodem k pomníkům padlých v obou světových válkách a položit kytičky u hrobu těchto tří mladých hrdinů).

Ve II. světové válce položili své životy tito občané Pravčic:

Již v roce 1938 František Zlámal (*1915), v roce 1941 František Kamenec (*1903).

V roce 1942 Gracian František Spáčil (*1902) a Karel Smělík (*1891), v roce 1943 L. Teterová (*1907).

V roce 1945 Ladislav Moltáš (*1908), Ferdinand Vaculík (*1886), Květoslava Odstrčilová (*1931), Jarmila Páleníčková (*1930), Františka Parobková (*1881) a major Jaroslav Sekera  (*1882). V roce 1947 zemřel na následky války Josef Smělík (*1892).

Jména padlých pravčických občanů jsou spolu se jmény padlých vojáků vyryta do pamětní desky před kostelem sv. Floriana.

Samotná obec byla osvobozena 6. května 1945 a hned 9. května byl ustanoven místní národní výbor. Obec se vzpamatovávala z válečných útrap. Na jaře 1948 byl před kostelem sv. Floriana postaven naproti sochy sv. Jana památník padlým v obou světových válkách. Je na něm socha svatého Václava. Autorem je Stanislav Hlobil z Kojetína.

Na krajních deskách je výčet padlých pravčických spoluobčanů a vojáků, uprostřed je vyryt tento text:

Ty jenž vodils otců voje

s nadšením a písní v seč, 

vedls i nás, dítky svoje,

za právo, vlast, rodnou řeč.

Veď i naše syny, dcery,

láskou k pravdě stkvoucí.

Dopřej naší vlasti

slávy nehynoucí.

V roce 1969 začal místní národní výbor se stavbou hasičské zbrojnice. V červenci téhož roku postihla obec další velká povodeň. V letech 1972 – 1975 byla národním výborem postavena i prodejna potravin v Nové ulici, aby byla následně prodána Jednotě. Za takto utržené peníze byly v roce 1977 vydlážděny chodníky v celé obci.

Do roku 1984 byla obec samostatná. Poté došlo k jejímu připojení k městu Hulínu. Místní částí Hulína byly Pravčice šest let – do konce června roku 1990.

Obec Pravčice se opět osamostatnila 1. července 1990.

V roce 1950 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo (JZD) Pravčice, jehož prvním předsedou byl zvolen Josef Kamenec. Zpočátku dostalo od rodiny Kopeckých k dispozici pole a chlévy, které tato rodina zakoupila po parcelaci po 1. světové válce jako zbytkový statek. Součástí nemovitého majetku družstva byly dále stodoly a stolářská dílna, za vydatné pomoci svazáků byl vybudován kravín. Družstvu se dařilo již od jeho samého vzniku. V 70. letech došlo k výstavbě další části areálu - za řekou Rusavou ve směru k cestě Hulín – Holešov.  V roce 1975 bylo družstvo přiřazeno pod JZD Kostelec u Holešova. Po cca patnácti letech se opět osamostatnilo.

Ustavující schůze Zemědělského družstva Pravčice – Količín proběhla po listopadových volbách  v prosinci 1990, do funkce předsedy byl zvolen Josef Netopil, místopředsedou Vlastimil Tetera (v roce 1997 družstvo svou činnost ukončilo, hospodaření převzala Pravčická a.s.).

V současné době sídlí v pravčickém areálu bývalého zemědělského družstva společnost Pravčická a.s., která se zabývá rostlinnou a živočišnou výrobou a která spolu s dalšími soukromými zemědělci obhospodařuje polnosti v okolí obce.

Obec vždy žila a žije velmi bohatou aktivní spolkovou činností. Již v roce 1871 vznikla Občanská jednota a Čtenářský spolek Omladina. V roce 1888 byla založena Jednota dobrovolných hasičů v Pravčicích. Omladina zanikla roku 1919 a ve stejném roce byly založeny dva nové spolky – Tělocvičná jednota Sokol a Dělnická federativní jednota. V roce 1920 byl založen Sokol, roku 1924 Domovina a 1929 Místní jednota republikánského dorostu. Z dalších jmenujme alespoň Vojenské vysloužilce, Kostelní družstvo, Rybářský spolek, Dobytkářské družstvo, dvě Družstva parních mlátiček, Družstvo na zakoupení parního pluhu, Sportovní klub Pravčice, organizaci agrárního dorostu.

Spolková činnost pokračovala v obci i po 2. světové válce. Nadále zde působili hasiči a TJ Sokol. Z těch dalších uveďme například Místní odbor mládeže Československé strany lidové, jednotné mládežnické organizace ČSM, Hospodářský spolek, Červený kříž, Myslivecké sdružení, Český svaz chovatelů drobného zvířectva a Český svaz žen a ze spousty mládežnických organizací alespoň Junáka (pravčické skauty), jezdecké oddíly a pak kluby, Svazarm, Pionýr, Československý svaz mládeže či fotokroužek při Osvětové besedě. Fotokroužek vydával dokonce i své Fotonoviny, a sice ve vývěsní skříňce na obecní hospodě. 

Zatím posledním spolkem, který v obci vznikl, bylo Občanské sdružení Pravčice, založené 14. dubna 2010 pod vlivem záměru postavit u Pravčic žárovou zinkovnu. Snahou spolku je chránit přírodu, krajinu a zdravé životní prostředí, památky, kulturní hodnoty a krajinný ráz urbanizované i neurbanizované krajiny. Dalším cílem občanského sdružení je chránit a zastavit úbytek zemědělského půdního fondu a zeleně v obci. Hlavním iniciátory založení tohoto sdružení byli Jan Černošek, Milada Otýpková, Michal Šipula. Dalšími zakládajícími členy byli Monika Greplová, Dana Vaculíková a Ing. Lubomír Šenkyřík. Občanské sdružení, v němž v současné době aktivně pracuje 10 členů, bylo oficiálně zaregistrováno Ministerstvem vnitra ČR dne 21. dubna 2010.

V Pravčicích bývalo vždy dobrým zvykem, že se do obecního dění zapojovali všichni občané, kterým nebyl osud obce lhostejný. Jak lze vyčíst z kronik, bez pomoci obyvatel Pravčic se neobešla v minulosti žádná stavba, upravovalo se a uklízelo veřejné prostranství.