Rod Darebníků

Příjmení Darebník patří mezi málo rozšířené. Podle informací, které lze vyhledat na internetu, žije v Česku jen 70 mužů s příjmením Darebník a 76 žen s příjmením Darebníková. Opačně je tomu  v Pravčicích, kde příjmení Darebníková je nejrozšířenější. Nejvíc Darebníků z celé republiky žije také na Kroměřížsku a Holešovsku. Podobně jako Mrhálků, Strašáků, Tobolíků  a dalších v minulosti i současnosti známých pravčických příjmení.

Rod Darebníků se už v poměrně dávné minulosti v Pravčicích natolik rozvětvil, že sledovat celou jeho šíři by bylo nad možnosti Pravčických novin, pro které byl tento článek původně napsán, a pro množství informací by stejně takové čtení nebylo pro většinu čtenářů zajímavé. Vybral jsem proto jen některá fakta a zajímavosti z rodu Darebníků zapsaná v rodopisné práci, kterou napsala o pravčickém rodákovi z domu číslo 49 a hulínském lékaři MUDr. Františku Pospíšilovi jeho snacha Marie Pospíšilová ze Zlína. Pilná badatelka a pisatelka ve své práci však mylně uvádí, že nejstarším známým předkem rodu Darebníků v Pravčicích je Pavel, protože autor knížky „Pravčice proti toku času“, Ing. František Štourač, dospěl ve svém bádání o rodu Darebníků ještě o dvě generace dál, a také výsledky jeho rodopisných bádání jsou přesnější.

Podle Štourače se Pavel Darebník narodil 20. listopadu 1751 a zemřel 4. března 1825. Jeho otec byl Josef Darebník (1726 - 1784)  a dědou Tomáš Darebník. Jak se však tento nejstarší známý předek Darebníků do Pravčic dostal, ani Štourač nezjistil.

"Josef zemřel  v domě číslo 23, takže tam asi bydlel, a Pavel také," domnívá se Ing. Štourač, a zároveň připomíná, že matriky uvádí čísla domu až od roku 1770. Na základě údajů v soupisu domů a polností, a také ze záznamu v matrikách však můžeme přibližně určit dobu, kdy se první Darebník v Pravčicích usadil. Bylo to nejdříve po létech 1669 - 1679, protože Lánský rejstřík z té doby nikoho v Pravčicích s příjmením  Darebník neuvádí. Nejpozději však v roce 1722, kdy se v Pravčicích narodila Rosina, první dítě ze čtrnácti dětí Tomáše Darebníka. Ten zřejmě přišel do Pravčic, aby se usadil na některé z pěti nově zpustlých usedlostí uvedených v Lánském rejstříku nebo jiné ze starších tzv. pustek.

Přesnější poznatky o rodu Darebníků v Pravčicích by nám snad ještě mohly poskytnut v olomouckém archivu uložené gruntovní knihy. K bádání v nich je však třeba nejen více času a dobrou znalost dobového písma nebo jen peníze.  Řadu zajímavostí o rodu Darebníků v Pravčicích se však můžeme dovědět také z matrik. Například, že nejstaršímu známému předku Darebníků v Pravčicích, Tomáši,  zemřela sedmatřicetiletá manželka Alžběta (rodné příjmení neuvedeno), se kterou měl šest dětí. Znovu se oženil a za ženu si vzal Alžbětu Pačochovou z Pravčic. S ní měl dětí osm a zřejmě už jeho početné potomstvo dalo základ široce rozvětvené rodině Darebníků v Pravčicích, protože už tak zvaný Josefínský katastr z roku 1789 uvádí v Pravčicích  čtyři Darebníky jako držitele domů a polí: Josefa - číslo domu 9, Pavla č. 23, Martina č. 25 a Johana č. 59.  Po Tomáši Darebníkovi ani jeho potomci v přímé linii nezůstávali příliš pozadu. Devět dětí v rodině bylo normální a šest málo. Nesmíme však zapomínat na vysokou dětskou úmrtnost v této době, kdy poslední cesta řady dětí vedla z kolébky přímo na hřbitov. Například z devíti dětí Pavla Darebníka a jeho manželky Maryny, rozené Wlachové, čtyři záhy po narození zemřely. Přesto usedlých Darebníků v Pravčicích přibý-vá. Podle sčítacího operátu z roku 1869 jsou Darebníkovi v Pravčicích uváděni jako majitelé již sedmi domů (č. 6, 21, 23, 25, 51, 80, 84)  a v roce 1900 dokonce devíti (21, 23, 48, 51, 58, 59, 73, 80, 82). 

Vraťme se však k rodopisnému bádání Marie Pospíšilové. Ta ve svém obdivuhodně důkladném a rozsáhlém rodopisu píše o některých větvích rodu Darebníků v Pravčicích a závěrem jejich příslušníky hodnotí slovy:

"Pracovitost a poctivost stále vyznačuje členy tohoto rozvětveného rodu. A takových lidí je národu potřeba - a bude potřeba vždycky, dokud bude svět světem stát." 

Ale aby to nebylo líto ostatním, je třeba objektivně přiznat, že také rod Darebníků z Pravčic měl svoji černou ovci, alespoň z tehdejšího pohledu na morálku. Marie Pospíšilová se nebála také o ní napsat. Byla to Anežka Darebníková, mezi známými nazývaná Aneša, která byla sestřenicí MUDr. Fr. Pospíšila a v  jeho hulínské domácnosti pomáhala. Ale jen dočasně: "Potom, když v pozdějších létech měla nemanželské dítě (a její dcera pak dvě nemanželské děti), tož jí táta zakázal k nám chodit, aby nekazila děti. Stařenka jí pak říkala Zmrhalka,  a to už jí pak v rodině zůstalo," napsala Pospíšilová. Zmíněná  stařenka je Kateřina Pospíšilová, rozená Darebníková. Narodila se  dne 31. října 1830 v Pravčicích č. 40, avšak vychovávaná byla zřejmě u příbuzných v domě č. 25. Byla matkou MUDr. Františka Pospíšila. Z tohoto důvodu a zásluhou Marie Pospíšilové se nám dochovala řada informací o rodu Darebníků, ale i dalších zajímavostí z historie Pravčic, které by jinak upadly v zapomnění.

Kateřina Pospíšilová si ještě jako dítě pamatovala příjezd prvního vlaku do Hulína, na který se přišli dívat zvědavci také z Pravčic. Podle jejího vyprávění se lidé při spatření lokomotivy křižovali a křičeli: "Čert s ohnivó pecó". Pamatovala si také robotu a byla velice chytrá a pohotová. Když se jí hulínský sedlák Dohnal vysmíval: "Vy staří ste byli hlópí, poručili vám na robotu a šli ste“, stařenka mu odpověděla: „Vy mladí ste moc chytří, předepíšó vám dáňky a vy ich platíte".

Ve vzpomínce na Kateřinu Pospíšilovou, rozenou Darebníkovou, zaznamenala Marie Pospíšilová také některá pravčická rčení, dnes už dávno zapomenutá. Například "Je nápadité jak Strašákova žena." Znala také vážnější a dodnes známé přísloví: "Všeho do času. Pán Bůh navěky." Nebo i trochu  veselejší: "Řiť a čelo, jedno tělo."

Více, než přísloví a pořekadla, jsou v rodopisné práci Marie Pospíšilové zajímavější a také z hlediska historie obce Pravčice cennější některé životní příběhy příslušníků rodu Darebníků z Pravčic. Zejména těch, kteří byli v širokém okolí známí krejčí a muzikanti.

Tragická událost postihla krejčího a známého muzikanta Bohumíra Darebníka č. 58 v roce 1901. Marie Pospíšilová o tom napsala: "Jako muzikant hrál někde na Holešovsku, když náhle přišel alarm, že hoří v Pravčicích. Protože byl hasičem, nechal všechno stát a běžel domů. Doběhl zpocený, pomáhal hasit, byl přitom postříkán vodou, dostal zápal plic a nevydržel." Bohumír Darebník zemřel  19. července 1901 ve věku nedožitých 33 let a po sobě zanechal manželku Justinu, rozenou Rozkošnou č. 15, a teprve dvouletou dcerku Ludmilu. Ta však také brzy zemřela. Bohumír Darebník měl krejčovskou dílnu a byl také výborným muzikantem. Po svém otci převzal kapelu a dobře ovládal  také hru na několik hudebních nástrojů, zejména housle. Dokonce byl i skladatelem. Po smrti Bohumíra Darebníka se stal kapelníkem jeho pravčické kapely J. Kolařík z Břestu, který v Darebníkově kapele hrával. V této hudbě hrál i Bohumírův bratr Jindřich, rovněž krejčí.

Jindřich Darebník (1874 - 1948) byl ve svých 21 letech odveden na vojnu a v roce 1895 nastoupil vojenskou službu u pěšího pluku č. 3 arcivévody Karla ve Vídni. Jako dobrý hudebník byl přidělen k plukovní hudbě a s touto osmdesátičlennou kapelou hrával také na významných vídeňských plesech. Z vojny se vrátil do Pravčic, a než se odstěhoval do Hulína, pracoval v dílně svého otce v domě č. 58.

Po otci Václavovi (1835 - 1900) zdědili oba bratři řemeslo i hudební nadání. Jejich otec Václav však na vojně nikdy nebyl, protože se z ní vykoupil za 140 zlatých. Václav Darebník se krejčovskému řemeslu vyučil u Josefa Pešáka v Pravčicích a hře na hudební nástroje v Kroměříži, kde také určitý čas pracoval. Později, už jako samostatný krejčovský mistr v Pravčicích, vynikal zejména šitím hanáckých krojů. Například ušil 45 hanáckých krojů pro hanáckou kapelu z Adamova, která v nich roku 1896 hrála v Praze po celou dobu trvání  Národopisné výstavy. Jako kapelník hrál Václav Darebník při vítání arcivévody Karla, když projížděl Hulínem při své cestě z Vídně. Arcivévoda si zavolal kapelníka, chvíli s ním pohovořil a velice pochvalně se vyjádřil o jeho hudbě. To však nebyla jediná pochvala od panovnického rodu Habsburků pravčickým Darebníkům. V roce 1908 na Jubilejní hospodářsko - průmyslové výstavě v Kroměříži vystavoval Jindřich Darebník tři obleky: důstojnickou uniformu, oblek salonní a dámský. Mezi návštěvníky výstavy byl také následník trůnu Ferdinand d´Este, který se velice pochvalně vyslovil o výrobcích firmy Darebník, když řekl: "Vaše práce není podle vašeho jména Darebník." Možná také pochvala od arcivévody přispěla k tomu, že Jindřich Darebník dostal nejvyšší vyznamenání udělované na této výstavě a jako krejčí získal další zákazníky. Později se tento pravčický rodák odstěhoval z Hulína do Kroměříže. Jeho syn Bohumír napsal ve svých devadesáti letech paměti, které věnoval svému vnukovi Aleši Peprníkovi, dnes docentu Univerzity Palackého v Olomouci.

Bohumír Darebník se narodil již v Hulíně, ale k otcovým rodným Pravčicím měl velmi blízký vztah. Často zde navštěvoval četné příbuzenstvo a s hulínskými knězi zajížděl do Pravčic jako ministrant k výkonu různých náboženských obřadů. Paměti Bohumíra Darebníka proto obsahují  některé vzpomínky na Pravčice ze začátku minulého století, které by se jinak ocitly ve věčném zapomnění, stejně jako výše popsané události zapsané Marií Pospíšilovou. 

Citově založený Bohumír Darebník napsal: "Hlavním klanem Darebníků byly Pravčice. Dědinka vzdálená asi 3 km od Hulína a pro nás jaksi posvátná. Tam se chodilo pravidelně dva až třikrát do roka. Bylo to na velikonoční svátky, Vše svaté, no a s tatínkem na hony. Zapomněl bych na pravčické hody na sv. Václava. A to se bralo dům od domu. Co dům, to rodina, a běda někoho vynechat. Tady se vzdávám vyjmenovat všechny ty spřízněné rody Darebníků, Zlámalů, Rozkošných, Uličných, Škubalů, těch, kterým se říkalo Pod žudrem, Isidorků, U kapličky a tak podobně, jinak by se v nich člověk nevyznal."

Zřejmě asi úplně po chuti nebudou některým čtenářům určité části vzpomínek B. Darebníka. Třeba slova "malá dědinka Pravčice". Je však třeba si uvědomit, že v době Darebníkova mládí, kdy často do Pravčic docházel nejen k rodině, ale také jako ministrant kočárem dojížděl s hulínskými knězi, byly Pravčice o hodně menší než dnes. Nebyla ještě Hulínská a Němčická ulice, vzniklé až po 1. světové válce, ani  Nová ulice, dostavěná po té ještě strašnější, druhé. Nestála Sokolovna, dnešní škola, a samozřejmě ani kostel. V té době Pravčice patřily do hulínské farnosti s kostelem zasvěceném sv. Václavu, a to vysvětluje skutečnost, proč Darebník píše o pravčických hodech na sv. Václava a nikoliv na sv. Floriana, patrona našeho kostela.

Otázkou však  pro mě zůstává,  jestli opravdu lidé v Pravčicích slavili hody tak okázale, jako v některých jiných vesnicích dodnes, kam na hody se schází nebo sjíždí řada příbuzných z blízkého okolí nebo i vzdálených míst.

Stejně jako dnes si už snad nikdo nepamatuje slavné pravčické hody, do prachu zapomnění upadají i procesí do polí s modlitbami za úrodu. Bohumír Darebník nám zanechal i na ně svoji vzpomínku: "Ty procesí, to byla krása. Rosa na rašícím obilí se leskla v ranním  slunci, skřivánek se kolébal, křepelky a koroptvičky přebíhaly přes cestu a lidé jaksi slavnostně procházeli tou laskavou přírodou."

Bohumír Darebník nebyl jen idealista, svět dokázal vidět i velmi kriticky. Příležitost mu k tomu dal  pravčický mlynář, původem zřejmě z Horní Moštěnice, Aleš Dvořák, figurka, nebo spíš vzhledem ke své mohutné postavě, figura  známá v širokém okolí. Ještě dnes  po mnoha letech někteří lidé znají zkazky o jeho výstřednostech,  lidově řečeno psích kusech, kterými bavil sebe i své okolí. Vyprávět o něm by mohla „hulínská živá kronika“ Vlastimil Úlehla. Také mi o něm vyprávěl Antonín Mrhálek  (1933 - 2001), se svými 199 cm vojenské míry ve své generaci výrazně nevyšší Pravčičák, ironicky proto nazývaný místním nářečím "Tonda Krátké". Vzpomněl, jak velké košile musila Aleši Dvořákovi šít jeho matka.

Řada pravčických pamětníků také dodnes pamatuje zbytky dřevěného altánu v koruně lípy před dnes již zbořeným mlýnem, kde mlynář Dvořák s přáteli popíjel a hrával karty. Zde podle vyprávění pamětníků na posezení snědl i celou kachnu a k ní jen jeden brambor nebo knedlík. Ve vzpomínkách na hladová léta 1. světové války B. Darebník o Aleši Dvořákovi napsal: "Povím tedˇ historku, kterou jsem při těchto pochůzkách (roznášení krejčovského díla zákazníkům – pozn. autora) zažil. Tatínkův zákazník  byl také  mlynář v Pravčicích. No pantáta ke 150 kg. Nikdo snad pro jeho objemnost mu neuměl ušít kalhoty, aby se daly utáhnout pod břichem a nebo upevnit na šle. Tatínek to dovedl, a tak si ho pan mlynář považoval. Tak tomuto zákazníkovi jsem jednou odváděl práci - opět kalhoty. Maminka domluvila při objednávce na půl peníze a na půl mouku, to vše za práci. Látku si mlynář dodal. A tak vyzbrojen batohem, v něm kalhoty a pytlík na mouku, vydal jsem se pěšky do Pravčic. Co to bylo pěšky deset kilometrů pro třináctiletého kluka! (- šel už z nového bydliště v Kroměříži) Je pravda dali mi svačinu, bílou kávu a koláče, které jsem stejně dal do kapes pro děvčata, sám jsem ochutnal a v klidu odpočíval u nich v kuchyni. Pantáta mlynář mně dal peníze do obálky. Panimáma pobíhala, zašla také do přilehlé světnice, šla zpět a nechala dveře otevřené. To všechno bylo tak jaksi přirozené jak ta mouka v pytlíku, když padly moje oči zahleděné na chvíli do otevřeného pokoje na okřínek volně položený. Všechna ta dobrota jaksi zhořkla. Okřínek byl totiž plný zlatých a stříbrných předmětů, hodinek,  prstýnků a vím já čeho ještě. Já jsem tehdy měl už na šestnáctý rok, něco jsem už viděl  a hlavně slyšel, jak bezostyšně jsou měšťáci obíráni za trochu toho jídla. Vzalo mě to dech, nic mě už netěšilo, ani ty koláče, ani to slušné zacházení paní mlynářky a pantáty mlynáře. Už jen abych byl na cestě a navíc otázka jak se dostanu domů." Potraviny takto získané byly totiž vojáky a policií na cestách zabavovány.

Vzpomínky Bohumíra Darebníka daleko přesahují obec Pravčice. Autor v nich vzpomíná na ohlas světových událost už od doby mimořádně krvavé rusko - japonské války z let 1904 -1905. Jako ohlas na ní si od svého raného dětství až do své smrti v téměř devadesáti letech pamatoval veselou písničku s hořkou příchutí: "Jede fůra z Porth Arthura, na ní sedí Kanimúra." S hořkou příchutí proto, že Rusko bylo tenkrát v českém národě ve velké oblibě. V pamětech zaznamenal také vlastní prožitky, například  z návštěvy první letecké produkce Ing. Kašpara v Kroměříži roku 1911 a pozorování Halleyovy komety. Vzpomněl také na obě světové války. O té druhé mimo jiné napsal: "Jen ten, kdo stál s holýma rukama proti zvlčilému německému nacistovi, pochopí, co je hrůza. Já to vím třeba v jiné formě - stát při výslechu s pistolí v týle“. Víc však o svých zážitcích z nacistického vězení v Jihlavě ve svých pamětech bohužel nenapsal. 

Ve svých pamětech se Bohumír Darebník jen krátce zmínil o tom, že byl zatčen německým gestapem za protifašistický odboj spolu se svým tchánem Augustinem Zlámalem, cukrářem v Napajedlích. Darebníkova dcera Jarmila Špalková dodnes vzpomíná na návštěvy svého otce v jihlavském vězení, ze kterého se šťastně vrátil, na rozdíl od svého tchána. Ten sice válku přežil, ale domů se již nedostal. Zemřel v Unhošti u Kladna, kam ho Američané odvezli po obsazení věznice ve Waldheimu. Jeho osud  připomíná smrt pravčického rodáka a občana Ferdinanda Vaculíka, odsouzeného za poslech vysílání nepřátelského rozhlasu. Také on konec války v koncentráku přežil, ale pro nemoc se domů již nedostal.

Vraťme se však k Jarmile Špalkové, rozené Darebníkové, která zúročila hudební nadání v rodu Darebníků, o kterém jsem psal už v předchozím vydání Pravčických novin. Jarmila, mladší dcera Bohumíra Darebníka, příjmením po svém druhém manželovi Špalková, je poslední představitelkou titulních rolí kdysi slavné éry kroměřížských představení oper a operet. V baletu začínala už jako dítě v představeních, kde zpívala její matka Julie. Za své zásluhy o rozvoj ochotnického divadla obdržela v roce 1995 Cenu města Kroměříže.

Činný v oblasti kroměřížské kultury byl také první manžel Jarmily Darebníkové, pro starší pravčické občany známý kroměřížský lékař MUDr. Milan Šiler. Byl hercem a sbormistrem kroměřížského provedení oper a operet.

Hudební vlohy se však v této generaci uchovaly i v rodu pravčických Darebníků, především v rodině rolníka Josefa Darebníka č. pop. 21, který hrál na housle a violoncello v Hudebním kroužku založeném v Pravčicích roku 1942. Jak se pro vesnické muzikanty tento netypický hudební nástroj dostal do rodiny Darebníků, vzpomínal v kruhu svých pravčických přátel Ing. František Popolanský, CSc., syn bývalého řídícího učitele, při návštěvě sjezdu rodáků. "V době válečného nedostatku ho otec vyměnil s Darebníkovými za sádlo," vzpomněl Popolanský, známý jako nestor českých energetiků a výborný hráč na varhany.

V souvislosti s Josefem Darebníkem je třeba  zmínit také pravčického občana Františka Šebíka, který bydlel v dnes již zbořené nejstarší pravčické škole, která stála jako první od středu obce v Květinové ulici. František Šebík, povoláním obuvník, byl učitelem hry na housle nejen Josefa Darebníka, ale podle pamětníků i řady dalších pravčických žáků. V  šlépějích Josefa Darebníka šel jeho syn Vojtěch Darebník (1922 - 1990), starším občanům známý především jako dlouholetý předseda místního Jednotného zemědělského družstva. Dne 4. ledna 1941 vstoupil do Pěveckého sdružení Pravčice, kde jeho otec Josef byl určitou dobu náhradníkem sbormistra, kterým byl v té době Ladislav Rozkošný. Také Vojtěch Darebník hrál v Hudebním kroužku. O prvním vystoupení Hudebního kroužku nám zanechal zprávu v Kronice pěveckého sdružení Pravčice  Boh. Tetera, který o jeho účinkování na Slavném ostatkovém hudebním večeru v obecní hospodě napsal: "Překvapení bylo, jak hudba krásně hrála, vždy a vždy odměňována hlučným potleskem."

Vojtěch Darebník  hrával také divadlo, a to nejen v Pravčicích, ale i v Hulíně. Zde byla jeho operetní partnerkou Radomila Hložková, maminka známého zpěváka Standy Hložka. Na snímku ze známé  operety Oskara Nedbala Vinobraní, kde Vojtěch Darebník hrál Milana Mikoliče a Radomila Hložková, účinkovala v roli Milušky Müllerové. O úrovni tohoto představení a intenzivním nasazení herců hulínského představení této operety svědčí, že po premiéře 27. února 1954 v Hulíně následovalo osmnáct repríz na různých místech Moravy od Jeseníku až po Uherské Hradiště, z toho v Hulíně sedm.

Z rodu pravčických Darebníků je třeba také vzpomenout osobnost obce Pravčice, MUDr. Vojtěcha Darebníka, kterému jsem věnoval několikastránkovou práci uveřejněnou ve sborníku Státního okresního archivu v Kroměříži a později také na webu naší obce. Proto už jen stručně k tomuto italskému legionáři a vojenskému lékaři. Je postavou lékaře, ve známé knize Miloslava Švandrlíka Černí baroni. Zde je uveden pod příjmením Daremnik, ale jak mi autor této známé knihy potvrdil krátce před svojí smrtí, jedná se skutečně o pravčického MUDr. Vojtěcha Darebníka. 

Zde je však nutné uvést správnou charakteristiku jeho osobnosti, protože doktor Darebník byl známý  v Pravčicích a jinde svoji výrazně skromnou až asketickou povahou. Podle pamětníků byl členem Ligy proti alkoholismu a kouření a byl zapřísáhlým abstinentem, který se nebál svůj odmítavý vztah k alkoholu hájit i na veřejnosti v okruhu svých přátel a známých. Profil  osobnosti MUDr. V. Darebníka  jen krátce zmíním v citacích, které mi zaslali pracovníci plzeňského muzea, kde tento náš rodák vypomáhal. PhDr. Miroslav Hus mi napsal: Doktor Vojtěch Darebník působil v oddělení starších dějin Západočeského muzea jako brigádník při zpracování numizmatické sbírky. Patří mu nehynoucí čest a zásluha, neboť určil a zpracoval naprostou většinu numizmatické sbírky muzea tj. několik tisíc mincí a medailí. Měl hluboké znalosti, proto neměl problémy se zpracováním sbírky mincí pro naše muzeum. Ředitel Západočeského muzea v Plzni o doktoru Darebníkovi mi před několika lety  napsal: Výrazně se zapsal do dějin Západočeského muzea v Plzni. Dosud však nebyl čas zpracovat pojednání o jeho činnosti. Dr. Darebník patřil mezi kategorii chytrých, všestranně vzdělaných lidí, kteří o sobě neradi mluvili. Ve výjimečných příležitostech se rozpovídal a jeho postřehy byly velmi zajímavé. Já osobně na něj vzpomínám jako na mimořádnou osobnost v plzeňském muzeu a jsem osudu vděčen, že jsem s ním mohl dlouhá léta spolupracovat jako vedoucí oddělení starších dějin muzea. Dr. Vojtěch Darebník pravidelně konal "spanilou jízdu" do Pravčic. Vždy přijel plný dojmů o setkání se svým rodištěm, se setkání s přáteli, kterých však každým rokem ubývalo. Oba citáty svědčí o tom, že MUDr. Vojtěch Darebník, přestože našel významné  uplatnění jinde, na rodné Pravčice nikdy nezapomněl. Tuto větu může dodnes potvrdit i několik pravčických občanů, kteří tohoto našeho rodáka z jeho návštěv Pravčic osobně znali.    

Miroslav Rozkošný

Fotografie ze soukromého archivu rodiny Darebníkovy, rodiny Omastovy z Hulína, autora článku a SOKA Kroměříž