Z deníku Antonína Hrabala - rok 1946

Počátkem ledna 1946 bylo stejně teplé počasí jako letos (myšlen rok 2012). Svědčí o tom zápis Antonína Hrabala ze dne 2. ledna, kdy píše:

"Jozin (bratr A. H.) vozí jejich hnůj na Kopaninu. Dohnojit záhon. Já rozhazuji."

Práci, kterou dřív na poli zastávali koně a lidé s vidlemi, si pamatuje ještě hodně lidí, ale tu další, o které píše A. H. 14. ledna, už jen nejstarší pamětníci:

"Odpoledne u Hrabalů (č. 53) bob mlátíme cepy. Jsme úplně hotovi s mlatem. Odpoledne jsme hned vyfukovali."

Nejen však některé práce, ale také náměty tehdejších hovorů byly jiné než dnes. Často se vracely k válce, ale stejně jako dnes se vedly v hospodách. Například 1. ledna, kdy A. H. píše:

"Odp. u Zlámalů (obecní hospoda) sedíme: Já, Boh. Uličný, Jara Krečmer. Později Božin Strašáků a Vítek Barnetů. Velmi pěkně jsme se bavili. Na pivo přišla Němka od Ladi Rozkošnýho č. 50 (Němci po válce před odsunem do Německa pracovali také u rolníků v Pravčicích). Bohuš (Bohumír Uličný) nám pak začal povídati zkušenosti s Němci, když byl ještě v Opavě jako důstojník "Zpravodajské služby". Němci kuli různé pikle proti nové republice, ale naše armáda, bezpečnostní služba je dobře pozorovala a ve většině případů zneškodnila. Teď je Bohuš přidělen "Unře" v Plzni (organizace zajišťující pomoc USA osvobozeným zemím v Evropě). Také o nynějším stavu provádění pomoci "Unrou" nám zajímavě povídal.“

Podobně časové hovory se odehrávaly také v rodinách. Také zápis A. H. ze dne 3. ledna nám připomíná Němce na práci v Pravčicích:  "Večer  jsem  na  besedě u Ladi Rozkošnýho. Donesl jsem dárek jako do kouta (šestinedělce) 1/2 l. jádrové kořalky. Dostal jsem rybízového vína a cukroví. Velmi pěkně jsme se pobavili všichni dohromady. Hlavně stařenka pí V. Rozkošná pěkně mě líčily boje v Rymicích. Také Němka Anny s námi mluvila, jenže neumí česky. Jen Němec Gerhard šel brzy na postel. Domů ve 22,00 hodin.

7. 1. večer u Zlámalů (v obecní hospodě) máme schůzi, plesový výbor Lidové jednoty (název pro organizaci Československé strany lidové do roku 1948). Přítomni já, Pospíšilík Vl., Drcman Jan, Zapletal B. a Prečan. Sestavili jsme pozvánky a domluvili se ohledně výzdoby sálu sokolovny. Většinu věcí zařídí Jan Mareček. Ve 20,00 h. jsme šli s Marečkem ke Kopřivům (hospoda v domě č. 14), kde je schůze hasičská ohledně pořádání zimních škol. Schůze již byla započata. Byli přítomni Zela, Vaculík Fr., Podsedníček, Hrabal Jos., Švábeník, Přikryl Fr., Opravil, Ličman, Zlámal Fr. 69, Černošek Jaroslav, Karas Jan, Smělík Karel, Uličný Josef, Šulák Josef, Mareček Jan a Franta Karas jako divák. Josef Ševčík byl v kanceláři a přišel ve 21,30 hodin.“

Po válce se také v Pravčicích obnovila činnost Sokola a politických stran, což se někdy neobešlo bez problémů v jejich činnosti. A. H. o tom podává svědectví v několika zápisech. Například v zápisu ze 7. ledna, kdy píše:

"Když hasiči pořádali Kateřinskou zábavu v sále sokolovny, doposud nezaplatili ještě 1000 Kčs, tisíc Kčs ze sálu, což je jednotou Sokol požadováno. Hasiči žádali písemně o slevu nájemného ze sokolovny. Vojtěch Dědičík, místostarosta Sokola, dopisem sdělil, že se nemůže sleviti, protože má Sokol s opravou sokolovny velké vydání. Podsedníček odpovědˇ Dědičíkovu přečetl a Zela náčelník zavedl o tom rozumnou debatu. Uznávali jsme, téměř všichni, že je to dost drahé, ale nedá se nic dělati. Ale komunisté začali velmi škaredě nadávati.“

"8. ledna - úterý: Dnes jsem velmi neklidný. Byl jsem rozčílen včerejší schůzí. Před polednem jsem u ševce, kde jsou Uličný Ol, Šulák, Kubiš a mistr. Zavedli jsme debatu o včerejší schůzi. Všichni odsuzují jednání hasičů, které bylo velmi drzé a troufalé."  Z něho si A. H. udělal osobní závěr už další den ve středu 9. ledna, když napsal: "Hned ráno jsem ohlásil vystoupení z hasičského sboru starostovi sboru Frant. Vaculíkovi, za přítomnosti II. podnáčelníka Josefa Uličného a pokladníka sboru Frant. Podsedníčka." Ale už večer měl A. H. veselejší náladu, když napsal: "U Zlámalů (obecní hospoda) střelecká večeře s pivem. Byla pečeně beraní se zelím a asi v 1,30 hod. ještě chléb s paštikou. V kuchyni je Oťa Barnetová, Anda Pitnerová a Tonka Blablová. V kuchyni byla dobrá partie: Já, Tetera Al., Prečan, Rozkošný Mirek, Barnet Vít a Vojtěch, Koudelák, Jindřich Novák, Laďa Rozkošný, který sám obsluhoval pivo, a nájemce Pospíšil Frant.. Byla borovička a rybízové víno. Jda domů u Ladě také víno na dceru." Přes tento veselý večer, který se zásluhou mysliveckého spolku protáhl dlouho do noci, se na spor mezi Sokoly a hasiči nezapomnělo. Antonín Hrabal si proto už další den do deníku poznamenal: "10 ledna - čtvrtek - Večer je v sokolovni valná hromada tělocvičné jednoty Sokol. Ve volných návrzích učinil br. Cigánek dotaz a žádal vysvětlení o nepřátelském poměru místního Sokola k místním hasičům. Bratr místostarosta Dědičík veřejně prohlašuje, jaké bylo učiněno prohlášení o vedoucích činitelích Sokola na schůzi hasičů u Kopřivů hasičem X. Je pak velká debata."

V deníku A. H. se však objevují také zprávy ze vzdálených míst republiky, za kterými již lze tušit blížící se únorový převrat v roce 1948: „11. ledna - pátek U našeho se sešla větší společnost bavíme se politikou: Já, Jožka Uličný, Šulák, od holiče šel Oldřich Uličný, Batuška a poslední přišel Dvořák. Oldřich nám povídá, že v rádiu, po zprávách hlásili: V okolí Prahy bylo mnoho lidu zatčeno pro ilegální činnost proti republice. Hlavním vůdcem je bývalý degradovaný generál Prchala, který dlí v Anglii. Většinou jsou to bývalí agrárníci a živnostníci."

Další typicky poválečná zpráva přišla 18. ledna, kdy si A.H. poznamenává: "U Strakovýho rozhlas hláil: dva důstojníci českosl. armády, starší major a mladší kapitán, ošumělého šatu, zvláště kalhot, se hledají. Oni důstojníci hledají byt. Jsou to převlečení Němci."

Po válečných létech, kdy veškeré tancovačky byly zakázané, zaměstnává A. H. také probíhající plesová sezona. A. H. nezůstává stranou ani jako pořadatel plesů a v neděli 20. ledna si poznamenal: "Po kostele přišel Jožka Šulák a šli jsme roznášeti pozvánky. Máme úsek č. 38 - 116. Celou naší stranu a část Pézinku. V pozvánkách, které jsou dvojité, je uložen lístek se žádostí o dárek do bufetu na neděli 27. ledna 1946. Zněla: Předem vám vyslovujeme srdečné Pán Bůh zaplať. Ve všech staveních jsme byli velmi zdvořile přijati."

O samotném plese lidové strany píše A. H. jen dvě věty: "27. ledna neděle: Večer je v sokolovni "První ples" Lidové strany. Ples je výborný, jenže je velmi veliká návštěva." Po tomto zápisu si nechal v deníku půl stránky volné, kterou však nikdy nedopsal. V úterý 29. ledna se k tomuto plesu ještě vrací malou poznámkou: "Večer s Brůnkem u Fr. Zapletala č. 41 ohledně neshody na plesu. Byl tam i Tonek Pospíšilík. Velmi pěkné plány jsme udělali. Franta velmi rozumně a nestranně na to nahlíží a říká, že se ta věc musí urovnati."

Věřme, že se tak i stalo, protože staří Pravčičáci se uměli nejen hádat, ale i usmiřovat. O tom A. H. píše v pátek 1. února:

"Večer schůze dílčího výboru Lidové jednoty u Zlámalů v zadním sálu. Začalo to velmi divoko. Jan Zapletal a Jaroslav Sedláček se chtěli hádati. Předseda Fr. Zapletal 41, jednal velmi moudře a nestranně a nabádal ke smíru. Do debaty se vložil Kamenec Josef a Hlobil Frant. a po dlouhé debatě se přece jen oba rozvádění smířili. Zbylé víno7 l. koupil Josef Janálík a na usmíření je nechal vypíti. My jsme mu přispěli 40 Kč. Bylo velmi veselo. Jeden z nejveselejších je pan správce mlýna Prečan, který donesl půl litru borovičky, a my někteří jsme z domu donesli vín. Bylo velmi veselo. Ve 23,00 hod. jsme všichni společně šli k Jar. Sedláčkovi na víno. Sedláčková Anda a Petržalka, která tam byla na noc, vstaly a bavili jsme se do1,30 hodin. Vojtěch Hradil šel právě vyprovoditi Jozu Darebníka (neslyšící krejčí) domů a potkali se s námi a šli také s námi. Byli jsme já, Zapletal Fr. 41 a Jan, Dvořák Václav, Drcman. Uličný Josef a Oldřich, Hlobil Fr., Koudelák (učitel), Vaňhara, Prečan, oba Pospíšilíci, Janalík, Kamenec Josef, Mareček, Brůnek a ti přidaní. Bylo velmi veselo.“

a

Stále se píše rok 1946. Různé nesváry, v některých případech končící u soudu, byly vždy součástí života na každé vesnici. V prvním poválečném roce však lidé v Pravčicích ještě relativně více drželi pohromadě než později v letech padesátých. Svědčí o tom i to, že na ples pořádaný komunistickou stranou přišli i velcí rolníci. A vstupné přinesl i pan farář. Nutno však objektivně přiznat, že k pořadatelům plesu lidové strany byl ještě vstřícnější. Těm dokonce donesl na ples svíčky, aby se lépe tancovalo, jak Hrabal napsal. Průběh plesu komunistické strany líčí Antonín Hrabal velice barvitě, a proto uvedu celý jeho zápis o této události:

„9. 2. 1946 sobota - Večer je v sokolovni maškarní ples komunistické strany. Šel jsem zavolat Laďu Rozkošnýho a ve 20,00 hod. jsme společně šli. Sokolovna byla již naplněna. Asi za 10 minut vyšly masky z jeviště a započal ples. Seděli jsme vedle šenku: já, Tetera Alois a Josef, Drcman, Podsedníček, Uličný Oldřich. Za vedlejším stolem seděli manželé Sedláčkovi, Janálíkovi a Zapletalovi Brůnek. Pak tam byli ještě z lidové strany Hrabalovi oba 53, Uličný Josef se ženou, Jan Zapletal, manželé Marečkovi, Vaňharovi, Koudelákovi a správce (mlýna) Prečan, p. farář zanesl vstupné, manželé Spáčilovi, Hrabalovi 117, Hradilovi 26, Pospíšilíci, oba bratři, Mrhálkovi Al. Napřed byl ten ples velmi smutný. Zvláště masky, kterých bylo asi 40, byly málo veselé a co nás velmi překvapilo, že byly skromné. Já jsem tančil jen 2x s maskami a jen s jednou jsem byl ve sklepě. Ve 22,00 hod. bylo odmaskování. Ve sklepě prodávali víno a slivovici. Víno za 20 Kčs deci a slivovici za 10 Kčs štamprli. Po odmaskování se vše rozveselilo a bylo dobře. V 1,30 hod. napadl ožralý Vraťa Smějů (obecního) tajemníka Janalíka z čehož vznikla hádka a já jsem šel domů i s Janem Zapletalem a téměř všichni lidovci odešli, kteří tam ještě byli, poněvadž jsme se cítili dotčeni jednáním pořadatelů, kteří rázně neudělali pořádek. Hlavně dareba Švábeník si velmi otevřel hubu na Jožku Uličného, kterého vykázal ze sálu. Jožka Uličný byl notně v ráži. S komunisty se bratříčkoval a ti se mu pěkně odměnili."

V poválečném uspořádání republiky byla zrušena u nás nejsilnější politická strana v období první republiky, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární). Volby vyhrávala také v Pravčicích. Po jejím zrušení první volby v osvobozené republice vyhrála v naší obci strana lidová. O postavení pravčické organizace lidové strany v rámci okresu svědčí zápis A. H. ze dne 10. 2.:

„Neděle. Do rána mráz a pak taje. Fouká vítr od Kroměříže, až do večera. Zaplatil jsem 2 q hnědého uhlí v místní záložně. Odp. v 15,00 h. je v Hulíně, v malém sále lidového domu ustavující schůze čsl. strany lidové. Referent, který schůzi řídil byl prof. Vrána z Kroměříže. Návštěva byla velmi ubohá. Ještě, že my z Pravčic jsme trochu zaplnili. Byli jsme já, Zapletal Jan, Tetera Al., Janalík Jos, Sedláček Jaroslav, Šulák Josef, Večeřa Frant., Podsedníček Frant. a Uličný Oldřich. Uličný Oldřich je zvolen jednatelem a tiskovým referentem obvodovým. Schůze trvala do16,30 hodin.“

Ještě silnější zážitek než ze schůze měl A. H. hned po ní a své pocity také trefně vyjádřil v následujícím svém zápisu: „Stavili jsme se na kině Osvěnčin - Leningrad. Uviděli jsme hrůzy koncentračního tábora a tvrdost bojů. Zvláště pěkně bylo vidět chrabrost, obětavost a šikovnost ruských partyzánů. Partyzáni dělali výpady přes celou německou frontu a dováželi zásoby pro obležené město. K nepříteli byli neúprosní. Také bylo viděti jejich ostražitost. Také obyvatelstvo velmi chrabře a obětavě pomohlo při hájení města. I největšími nálety a velkými hrůzami Němci nezlomili ducha civilního obyvatelstva, které téměř do jednoho pomohlo pracovati a tím chránili město.“

Podobně barvitě vylíčil A. H. také účast některých pravčických občanů na pohřbu v Tupesích. Tento zápis uvedu rovněž celý, přestože se jedná o smutnou událost, pamětníkům může připomenout Hrabalovy osobité výrazy a třeba tím i vyloudit mírný úsměv na tváři:

„15. 2. pátek - Do rána napadlo asi 3 cm sněhu, ale odp. roztál. Hned ráno v 6,30 hod. jedeme na pohřeb p. Cyrila Vávru, železničáře na odpočinku v Tupesích, otce místního pana faráře. Jedeme já, Fr. Hlobil, Jaroslav Sedláček, Aug. Pálka, starý Směja, který dělali službu v Přerově se zemřelým a Bedřa Zapletalová. V 7,15 h. jsme ve Starém Městě a jdeme pěšky přes Zlechov do Tupes. Většina silnice je vydlážděna drobnou kostkou a velmi pěkně se nám jde. My tři jdeme pomalu: já, Pálka, Bedřa (Zapletalová) a druzí 3, pro nenávist Sedláčka k Bedři, letijou jako diví před námi. Až u domu nás potkali. Vávrovi mají č. 140. Všichni jsme šli do světnice podívati se na zemřelého a pomodliti se. V Tupesích jsme byli v 8,30 hodin. Pohřeb byl oznámen na 9,00 hodin a lidé se začínají scházeti. Našeho p. faráře a slečnu (kuchařku z fáry) jsme viděli, byli tam na noc, ale nešli jsme za nimi, protože nám zima nebylo. Je velmi mírně. Lidé co se scházejí na pohřeb jsou velmi milí a povídaví. Velmi pěkně se bavíme. Tupesy mají 360 čísel domovních.

Pohřeb se chvíli opozdil. Po 9 h. přijeli na kočáře dva kněží z Velehradu. Nastrojili se také naší p. farář a pohřeb započal. Náš p. farář vedou obřady. Jeden kněz z Velehradu je velehradský p. farář, který je také velmi mladý, asi jako já. Lidí je velmi mnoho, zvláště mužů a hraje jedenáct muzikantů z Tupes, velmi pěkně. Velmi dlouhý průvod přešel velmi důstojně, pomalu, vesnicí ke kříži, kde bylo rozloučení. Velehradský p. farář měl velmi pěknou řeč na rozloučenou zemřelého s rodnou vsí. Pomodlili jsme se a šli jsme téměř všichni na Velehrad (na hřbitov). Všichni kněží se vezli na kočáře a ostatní šli volně, ne v pořádku. Rakev černou s jediným velkým věncem, vezli koně na pohřebním voze. Na začátku Velehradu u pomníku pána Ježíše, se průvod zase seřadil a počkalo se na kněze. Jakmile přišli, obřady pokračují. V kostele na mši sv. celá rodina Vávrova byla u sv. přijímání. Všichni účastníci byli na ofěře (za oltářem dávali peníze na kostel). Co jsme čekali u pomníku, přišla za námi slečna a bratr p. faráře Alois i se švagrem a zvali nás na oběd.

Z kostela jsme vyšli ve 12.00 hod. U hrobu měl zase ještě promluvu velehradský p. farář a potom náš pan farář (P. Vincenc Vávra)děkoval jménem všech sourozenců tatínkovi za vychování a účastníkům pohřbu za doprovod tatínka k hrobu. Téměř všichni jsme vhodili do hrobu hrstku hlíny a požehnali se. Náš pan farář, jakmile odcházel od hrobu, přišel za námi a znovu nás důtklivě zval. Napřed jsme nechtěli jíti, ale pak jsme šli. Jen Bedřa sama šla na vlak, ale byla také zvána.

P. štábní kapitán Vávra (ve II. světové válce letec v Anglii), hned po obřadech také za námi přišel i s maminkou a sestrou. Takže, když jsme viděli tak velmi přátelské chování, velmi rádi jsme šli. Také nás vítal bratr zemřelého, bývalý starosta. Já, slečna z fáry a maminka pana faráře jsme šli poslední. Dívali jsme se jestli nejdou naši p. farář, ale nešli. Je velmi teplo a taje. Šli jsme pomalu a bylo nám teplo.

U Vávrů jsme sedli do kuchyně do první světnice i s rodinou z Boršic a velmi pěkně se bavíme. Brzy přišel bývalý p. starosta i se ženou. P. štábní kapitán nám pěkně mluvil o životě v Americe a v Anglii za války. P. štábní kapitán prožil v cizích zemích jako voják náš za války celých 6 roků. Velmi rádi jsme ho naslouchali a se ho dotazovali. Napřed jsme měli po stopce slivovice, pak vařené víno, výborné buchty makové a pak syrové víno červené i světlé. Obě vína jsou výborná. Byli jsme velmi opatrní nebo by byla hned ostuda. Na svačinu jsme měli každý vaječiny.

Celá rodina Vávrova jsou velmi hodní a milí lidé. V 16,45 h. zase pospícháme na vlak. Řečí je jako smetany. Já jdu poslední se slečnou a velmi pěkně jsme se bavili...“  

a

Život v roce 1946 byl v mnoha směrech jiný než dnes. Řečeno dnešní teminologií, bylo více soukromých podnikatelů, především v zemědělství, ale také různých řemeslníků. V Pravčicích byli dva kováři - starší Alois Mrhálek a nově do obce z Bochoře přiženěný Vladimír Kornel. Byli zde také dva holiči - Pešek a Uličný, ale jen do doby, než mladší z nich musel svoji živnosti zanechat a v padesátých letech nastoupit do fabriky na pomoc rozmáhající se průmyslové výrobě. V době poválečného nedostatku byl velice potřebným řemeslníkem v obci také krejčí, neslyšící Joza Darebník se svoji rovněž neslyší manželkou, která byla zručnou švadlenou.

Od nepaměti ještě v roce 1946 jezdili sedláci z Pravčic koňmi pro dřevo na Rusavu. V deníku Antonína Hrabala připomíná tuto skutečnost zápis ze dne 16. února:

"V 6,30 hod. jedeme s Jozinem (bratrem), Furinem a Hnědkou na Rusavu pro dřevo. Je velmi hladko. V 10,00 hod. jsme na místě. Marečkovi jel na dřevo čeledín Josefa Tetery. Naložili jsme každý 3 m kubické. My jeden metr tvrdého a dva metry měkkého. Obědvali jsme u Pánka na Rusavě. Je to dobrý člověk."

To všechno odvál čas, ale touha mladých lidí se seznamovat zůstala. Před sedmdesáti lety nechyběla ani Antonínu Hrabalovi. Podle pamětníků dokonce jen v Pravčicích usiloval nejméně o dvě vážné známosti, ale nakonec vždy zůstalo na tom, jak často napsal "velmi pěkně jsme se bavili" a zůstal svobodný. Z té doby však dodnes v Pravčicích vydrželo pořádání plesů. Více se také chodilo do kostela a také na divadelní představení místních ochotníků, kterým vypomáhali také přespolní. Často i hudebníci. To všechno a mnohem víc je patrné z deníku Antonína Hrabala, který si vedl v roce 1946 jen dva a půl měsíce do 16. března. Škoda, že tak krátce. Ale i tak se o tehdejším životě z jeho deníku dovídáme dost. Například o povinných dodávkách, které museli zemědělci odevzdávat. Zápis z 28. ledna:

„U Zlámalů (hospoda) schůze ohledně dodávky vajec. Velmi bojovná debata."

Jindy zase zemědělci rokovali klidně. 2. ledna, středa:

"U Zlámalů je výroční schůze chovatelů dobytka. Opatrovník plemeníků (obecních býků) bude míti plat na penězích zdvojnásoben. Jináč velmi klidné. Po schůzi pěkná debata: Já, oba Uliční, Šulák, Drcman, oba Pospíšilíci, Škubala a kontrolní asistent."

Dobu, kdy někteří zemědělci měli zavedený plemenný chov dobytka a starým lidem se ještě onikalo, připomíná zápis ze dne 21. ledna:

"Dopoledne jsem udělal u Hrabalů kopu povřísel. Teta jely v 9,15 hod. do Kroměříže k zubnímu lékaři. Chystám zemáky a poklízím. V poledne je poprve mléčná kontrola. Pan asistent je u nás u oběda. Povídá nám, že mnoho chovatelů z Pravčic nechce kontrolu dojivosti. Jsou s tím velké potíže. S Fanouškem gratulujeme panu faráři. Jsou tam oba učitelé a slečna učitelka."

O pár roků později by si z politických důvodů takovou návštěvu fary určitě nedovolili. Tak rychle se měnila poválečná doba. Soukromé hospodaření však ještě několik roků po únorovém převratu trvalo a s ním byla spojena nejen tvrdá práce, ale i nutnost držet krok s dobou a vzdělávat se. Připomíná nám to mimo jiné Hrabalův zápis z úterý 12. února:

"Mráz, pak mírně, odp. sněží a pak asi půl hodiny velké povětří. Dopoledne na kole v Kroměříži. V hotelu Centrál, v zadním sále, kurs Pěstování rostlin. Zahájil Emil Sedláček, řečnili páni z brněnské Elity, pan ing. Schmidt a pan disponend Přibyl. Oba byli dobří odborníci, ale zato předsedající byl velký mezek. Z Pravčic přítomni: Já, Hlobil, Janalík, Uličný Oldřich."

Zápis z následujícího dne může pamětníkům připomenout i další události z této doby:

"Večer je poslední škola hasičská. Byla úplně klidná. Pan farář se nezúčastnil, zemřel mu tatínek. Václav Spáčil dal bečku piva na svatbu a pěkně se bavíme."

Tento zápis připomíná, že farář Vincenc Vávra se běžně zúčastňoval veřejného života v obci možná až do začátku padesátých let, kdy zřejmě po "návštěvě" příslušníků Sboru národní bezpečnosti na faře se veřejného života včetně návštěv hospod vzdal. Bečka od Václava Spáčila zase připomíná svatby pacholků a dívek, kteří sloužili u sedláků a často si v Pravčicích našli celoživotní partnery, mezi sebou nebo i mezi místní mládeží. Bylo zvykem, že hospodáři u kterých sloužili, jim pak vystrojili alespoň skromnou svatbu. Často se v Pravčicích zamilovali pacholci nebo dívky u Hlobilů č. 17, u Darebníků č. 21, ale i jinde. O svatbě Spáčilově Hrabal píše 29. ledna:

„Úterý. Má svatbu Václav Spáčilů, bere si Anežku Gorčíkovu, co byla u Hlobilů. Svatba je v úplně rodinném kroužku."

V té době se milostné touhy nevyhýbaly ani Antonínu Hrabalovi, který v sobotu 9. 3. tajuplně napsal:

"Večer ve 20,00 hodin jsem se sešel s milým děvčetem a velmi mnoho a pěkných věcí mě napovídala. Velmi pěkně se bavíme. Než jsme se nadáli je 23,15 hod.."

Příjemné mu však byly i další podobné hovory s děvčaty. Třeba s dívkou Jožou, která sloužila u Josefa Hrabala, bratra A. H. v domě č. 53 a dodnes žije v Pravčicích. Antonín Hrabal o ní píše 20. února:

„Středa. Joža mě pěkně povídala o Slovensku. Jak tam chodívají na dračky, pak na tancovačky a nezbytné rande s jejich chlapci."

Dračky čili draní peří bylo do určité míry také společenskou záležitostí a v té době byly běžné i v Pravčicích.

Výhradně kulturní a společenskou událostí té doby byly divadelní představení místních ochotníků. O jednom z posledních, kterým byla opereta, se Hrabal zmiňuje v zápise 2. února:

„Sobota. Odp. kolem 16,00 hod. přijeli autem mlékárny z Popovic u Uh. Hradiště Štěpán Potomák, pekař, se setrou Lidkou a Rozka Štípská a přivezli slovácké kroje na sokolské divadlo Slovácká princezka. Večer se hraje divadlo. Kroje jsou vypůjčeny od pana Potomáka z Popovic. Oni jsou doma čtyři a jsou všichni svobodni. Jsou dva bratři a dvě sestry."

O Potomákových Hrabal dále pochvalně píše:

"Zašel jsem pro Lidku Potomákovu, aby přišla k obědu. Po velkém zdráhání přišla a poobědvala. Potomákovi jsou velmi skromní lidé... Jsou to staří lidovci."

O samotném představení operety Slovácká princezka Hrabal jen píše:

"Večer jsem šel na divadlo, které bylo velmi dobré."

Více, jak bylo jeho zvykem, se rozepsal o plese, který se konal v ostatkovou neděli 3. března:

"V 19,30 hod. šel jsem na ples, kde ještě nikdo nebyl. U pokladny byl Laďa Škubala a Fr. Opršal. Laďa Rozkošný hrál na klavír. Hudba je na galerii, je desetičlenná. Návštěva na plese byla velmi slabá. Vinárna a bufet je výborný. Já jsem ve 21,00 hodin zanesl naším domů buffetu a pak jsem šel za děvčetem, kterému jsem také vzal buffetu a vína. Velmi pěkně jsme se pobavili až do 22,30 hodin, kdy jsem se vrátil do sokolovny. Ples byl právě v nejlepším proudu do kterého jsem hned veplul. Výborné červené víno z Polešovic a dobré likéry prodávala Olga Barnetová a Anda Pitnerová, bufet který právě byl vyprodán, prodávaly: Emilie Darebníková, Lidka Pitnerová a Frant. Zapletalová č. 3. Měly to výborně, bezvadně organizováno. Cukroví bylo velmi brzo vyprodáno, ale obložené chlebíčky trvaly až do 4,00 hodin. Jen hudba nestála za nic. Muzikanti od večera namazáni."    

(V závorkách jsou uvedeny vysvětlivky autora.)

Připravil Miroslav Rozkošný, kronikář obce Pravčice